Už jsi krmil žížaly?

Dům na pražských Vinohradech má pět pater, v každém z nich bydlí odhadem patnáct lidí. V tom druhém ovšem ještě kromě lidí žije hrubě odhadnuto tisíc žížal: patří k bytu, který sdílejí čtyři mladí studenti. „Všichni jsme v Praze náplava a všichni pocházíme víceméně z venkova. Zvyklí, že slupky patří na kompost nebo slepicím. Když jsme přišli do Prahy, byli jsme frustrováni tím, kolik jídla vyhodíme, a začali hledat možnosti,“ popisuje studentka žurnalistiky Blanka Rozsypalová. Jenomže byt v zastavěných Vinohradech, bez zahrádky, bez kousku zeleného místa, příliš možností nedával.

Pak přišla Blančina spolubydlící Tereza, která studuje medicínu, s nápadem na vermikompostér. Jednoduché zařízení, které se dá udělat třeba ze tří starých kbelíků, které dáte na sebe a dvěma proděravíte dno. Nebo si můžete pořídit vychytaný designový model, který lépe vypadá, ale funguje stejně: umístí se do něj násadka se zhruba čtyřiceti žížalami a ty se pak postarají o to, aby se z domácího odpadu, jako jsou slupky od zeleniny, ovoce, kartony od vajíček či papírové kapesníky, stalo hnojivo a kvalitní substrát pro rostliny.

Nápad to vlastně není nijak převratný. Starý je téměř 140 let a byl vůbec posledním objevem, který před svou smrtí publikoval slavný přírodovědec Charles Darwin.

Darwin jej ovšem, jak sám říkal, jen rozpracoval. Autorství vždy veřejně přiznával svému strýci, Josiahu Wedgwoodovi. Konkrétně se to odehrálo takto: když se Darwin začal v roce 1837 hroutit z přepracování, poslal ho jeho lékař nekompromisně na venkov. Část této dovolené trávil Darwin právě v domě svého strýce, který mu vyprávěl o pozemku, na němž vrstvu popela a vápna překryla během několika let bez přičinění člověka kvalitní zemina. Také říkal, že si myslí, že by za tím mohly být žížaly. Darwina tato myšlenka nadchla. První krátké pojednání vydal už v roce 1838, ačkoli tehdejší společnost příliš nezaujalo. Když se však o čtyři roky později přestěhoval na venkov, získal pro svá studia pomyslnou laboratoř. A žížaly, o kterých se ve svém posledním životním díle vyjadřoval možná až s obdivem, mohl konečně podrobit řádnému zkoumání.

Výsledkem byla kniha nazvaná The Formation of Vegetable Mould Through the Action of Worms, with Observations on their Habits (Tvorba humusu žížalami, za sledování jejich zvyků). Nebo se jí také říká zkráceně Worms. Darwin měl studium žížal jako koníčka, jemuž se věnoval mnoho let svého života: sledoval a zapisoval, jak se vypořádávají s „nástrahami“, které jim připravil. Do své knihy o 326 stranách zapojil dokonce i jednu z nejznámějších staveb světa, Stonehenge, kde zkoumal, jakou vrstvou hlíny dokázaly žížaly kameny „obklopit“. (Celé znění spisu najdete na internetové stránce Darwin Online.)