Matky, které necítí lásku

Fungujete jako robot. Myslíte jako robot. Vstaň, musíš, udělej to. Nesmíš udělat žádnou chybu. Opatrně. Tohle není Guantánamo, ačkoli tamní dozorci nutili vězně k výpovědi podobně vedenou spánkovou deprivací. Tohle je mateřství. Ale nikdo vám to neřekne.

Sama si vzpomínám, jak se mě těhotné kamarádky ptaly na porod, na mateřství. A já se na ně dlouhé sekundy dívala a zvažovala, co vlastně říct. Děsit je? Poslat je do porodnice se strašnými představami? Zlehčovat to a poslat je rodit s tím, že je to v pohodě? Vždyť jsme kaž­dá jiná. Každé dítě je jiné. Jedno je nicméně společné. Ten porod.

„Porod je tak silným stresorem, že je schopen spustit duševní poruchu, která je v těle latentně přítomná. Je to tak silný stres, který můžeme srovnat s rozchodem s životním partnerem nebo jeho úmrtím. Ale tady se k němu ještě přidává nebývalá hormonální bouře, na kterou neumíte reagovat, protože jste ji nikdy ani v menším měřítku nezažili,“ říká Ilja Žukov, vedoucí ženského pavilonu psychiatrie nemocnice na Karlově náměstí, kde ty nejhorší případy končí.

Ano, nejhorší případy, zhruba jedno procento matek. Ty, které by mohly zabít své dítě a pak sebe. Nebo jen sebe. Nebo jen dítě. Ne proto, že jsou to psychopatky, sociopatky, vražedkyně, narkomanky, alkoholičky, postižené osobnosti a tak dále. Jsou úplně obyčejné, jako vy nebo já. Jen prostě už nevěří, že bude líp.

Rozbít hlavu, ubodat

„Měla jsem strašné stavy, malého na rukách, šla jsem kolem nábytku a hlavou mi prolítlo, že mu hlavu o nábytek rozbiju nebo tak něco, strašně se za to stydím, nedávno se to začalo zase projevovat, jsem z toho ve stresu, trpím kvůli tomu na hodně časté průjmy, bojím se, aby se malému něco nestalo, ale snažím se ovládat a díkybohu se to daří,“ popsala svůj stav žena na jednom z diskusních fór pro maminky s dětmi. Svůj celý příběh zveřejnit nechtěla.