Rudolf Hrušínský a jeho spor s komunisty. „Těch sedm ztracených let mi nikdo nevrátí.“

Při třídění starých písemností jsem narazil na lehce zažloutlou obálku. Na zadní straně má elegantním písmem natištěnou zpáteční adresu Rudolfa Hrušínského a v ní je dopis, který mi na jaře 1988 doporučeně poslal domů. Napsal ho na stroji a je formulován pečlivě, suše až stroze – ale když jsem si ho po třiceti dvou letech znovu přečetl, pobavil mě.

Radši o něm nepište

O Rudolfovi Hrušínském nestačí říct, že pocházel z hereckého rodu; oni jsou herecká dynastie. Jeho pradědeček hrával s Josefem Kajetánem Tylem, dědeček měl vlastní kočovné divadlo a Rudolf, pojmenovaný po otci, se narodil doslova v zákulisí na štaci v Nové Včelnici. A jeho syny Rudolfa a Jana určitě znáte.

Profesionálním hercem byl od patnácti let a ve čtyřiceti, v roce 1960, nastoupil do Národního divadla; zůstal v něm prakticky, dokud nezemřel. Nebyl vysoký, urostlý ani krásný, už ve středním věku se trochu zakulatil, a neměl výjimečně zvučný hlas – přitom stačilo, aby vešel na jeviště, a ono mu patřilo bez ohledu na velikost role. Měl charisma.

Ještě více než divadlo mu ale seděl film. Teprve v detailním záběru kamery naplno vynikla jemná melancholie jeho pohledu; co všechno dokázal vyjádřit nejúspornější mimikou v dějinách české kinematografie a zdánlivě monotónní, pomalou mluvou… Navíc svůj specifický styl dokázal uplatnit v jakémkoliv žánru, od psychologického hororu až po komedii.

V červnu 1968 podepsal jako jeden z prvních Vaculíkův manifest Dva tisíce slov a po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa odmítl svůj souhlas s kritikou komunistického režimu vzít zpět. Z Národního divadla ho za to nevyhodili, ale zmizel z filmu, televize, novin, časopisů. A i v divadle jen paběrkoval.