V očích je vždy něco, co je lepší udělat rukama

Lasery v očním lékařství se nejdříve – u nás od šedesátých let minulého století – používaly k léčbě sítnice. To je část oka, která je nejhlouběji v hlavě, nejdále od povrchu. Přesně na ni rohovka a čočka musí soustředit obraz – světlo, které proniká nejdříve rohovkou a potom čočkou, abychom správně viděli. (Když se nám paprsky světla protínají před sítnicí, jsme krátkozrací. Když se protínají za sítnicí, jsme dalekozrací.)

Zákroky na sítnici ale nejsou tím, co potřebuje většina pacientů. Oční chirurgové nejčastěji korigují dioptrie nebo odstraňují šedý zákal, což jsou operace, které se týkají rohovky a čočky. Když doktor Stodůlka koncem osmdesátých let začínal, lékaři je prováděli většinou mechanickými nástroji, především speciálními skalpely.

Kvalitu lidského vidění však ovlivní i nepatrné změny zakřivení rohovky a čočky, posuny měřitelné jen ve zlomcích a zlomečcích milimetrů. Pokrok oční chirurgie tudíž navzdory veškerému výzkumu a vylepšování operačních postupů nakonec vždy narazil na nepřekonatelnou bariéru toho, co (ne)dokážou lidské ruce. V porovnání s okem jsou prostě příliš velké, a i titěrnost těch nejostřejších „nožíků“ má své limity.

Navíc je oko velmi zranitelné a citlivé na bolest. Operace trvaly desítky minut až hodiny, a čím byly delší, tím se zvyšovalo riziko komplikací pramenících už jen z toho, že do otevřené operační rány se dostával vzduch. Nemluvě o tom, že oko se i po bezchybně provedené operaci hojilo dlouho a pacienti při tom dost zkusili.

Spousta z toho se dramaticky změnilo, když vědci, lékaři a konstruktéři našli v osmdesátých letech způsob, jak využít laserové paprsky i při operacích rohovky a čočky.