Zubní implantát k nám přišel s revolucí

Chybějící zuby vždy vadily, funkčně i esteticky. Archeologové našli kostry Mayů, které měly v čelisti šest století před naším letopočtem vsazené patřičně zbroušené náhrady z mušlí. Náhradu za ztracené zuby pak lidé nikdy nepřestali vymýšlet, ale pořád to nebylo ono – viz zuby ve skleničce nebo můstky, kterými se mezery v chrupu překlenuly za cenu toho, že se musely zbrousit a zatížit sousedící zdravé zuby, na které se můstky připevnily.

Uspokojivým řešením se staly až zubní implantáty. Za jejich vynálezce je považován Švéd Per-Ingvar Brånemark, který v padesátých letech minulého století přišel na to, že naše kosti bez problému přijmou titan, což byl objev cenný pochopitelně i pro jiné obory, například ortopedii. Lidský organismus se nesnaží vypudit titan nějakým zánětem, ale naopak, pokud není povrch kovu vyleštěný do hladka, ale maličko drsný podobně jako lidská kost, tak ho za pár měsíců obroste tak těsně, že se s ním prakticky spojí – když má ten titan podobu vrutu zašroubovaného do kosti (v tomto případě na místo kořene chybějícího zubu nebo zubů), už s ním pak nic nepohne. A pokud je ten titanový vrut ponořený do kosti dutý a má uvnitř závit (to je jedna z konstrukčních možností), lze do něj po dokonalém vhojení našroubovat další součástku, která už kouká nad dáseň, a na ni nasadit (přilepit nebo přišroubovat) keramickou korunku, můstek či celý oblouk o dvanácti zubech. A to jsou ty umělé zub, který vidíme, ale nerozeznáme od pravých.

„U nás se první zubní implantáty objevily začátkem devadesátých let, zhruba čtvrtstoletí poté, co se začaly používat v západní Evropě a Americe,“ říká MUDr. Jiří Krug, špičkový implantolog. „Tehdy to ale byla dost divočina. Materiál se dovážel ze západní Evropy a z USA, jenže u nás chyběly zkušenosti. Implantáty sice zaváděli chirurgové, ti ale neuměli tu specifickou implantologii, takže se stávalo, že třeba použili malý implantát na velký zub a ten se pak zlomil a podobné věci. Ale celá naše stomatologie tehdy byla čtvrtstoletí pozadu, takže se není čemu divit.“

„A dnes?“

„Když zůstanu u implantologie, protože té rozumím, tak bych řekl, že už takových patnáct let se nemáme na co vymlouvat a za co stydět. Máme k dispozici stejný materiál a vybavení jako kdokoli jiný, jezdíme na kurzy, stáže, semináře, konference, sympozia…“