Splynout s Nairobi

Až do svých sedmadvaceti let žil Marek Fuchs „obyčejně neobyčejný život“. Jeho máma Gita Fuchsová, původně manažerka brněnského Divadla na provázku, se začátkem devadesátých let stala nejdříve ředitelkou Správy českých center a potom diplomatkou působící v Africe a USA. Marek se stěhoval s ní, přecházel ze školy do školy a ta poslední byla University of California v Los Angeles.

Ptám se ho, jaké to bylo, když poprvé změnil školu ve druhé třídě po stěhování z Brna do Prahy – a postupně chodil do řady škol na třech kontinentech. To asi člověka dost otříská, pořád opouštět kamarády a zvykat si někde jinde, ne?

„Dnes jsem rád, že jsem měl tu příležitost, tenkrát vlastně nutnost,“ směje se čtyřiatřicetiletý Marek. On se vlastně směje nebo usmívá skoro pořád. Sedí klidně na terase svého domu v Nairobi a vyzařuje naprosto nečeskou energii a optimismus. „Naučilo mě to začínat v novém prostředí, všude se umím zabydlet a najít si kamarády.“

Když ještě v Kalifornii studoval politologii a mezinárodní vztahy, náhodou zapadl do baru, kde hrál zajímavý diskžokej. Zeptal se ho, kde bude vystupovat příští týden; kluk odvětil, že asi nikde, nedaří se mu shánět kšefty. „Tehdy jsem už v Los Angeles znal pár lidí, tak jsem mu pomohl dostat se do několika klubů, chvíli jsem se o něj takhle staral,“ říká Marek.

To ovšem ještě nebyl začátek kariéry hudebního manažera, zdaleka nic jako zážitek, který člověku obrátí život naruby – zajímavé na té epizodě ale je, že dokumentuje, jak Marek Fuchs řeší problémy a využívá příležitosti: většina lidí by v tom baru prostě vzala na vědomí, že toho diskžokeje už asi nikdy neuslyší, někdo by mu možná dal svůj telefon nebo e-mail s prosbou, ať dá vědět, až se něco náhodou urodí. Naproti tomu Fuchsův reflex je „Tohle je přece nesmysl, aby tak šikovný kluk neměl kde hrát – jak bych to mohl vyřešit?“. A vstane a najde cestu.

Já jsem extrovert