Jak uniknout z přeplněného safari

Představte si, že sedíte někde v Africe v národním parku a z otevřeného terénního auta se zatajeným dechem pozorujete lvy. Nebo buvoly. Gepardy. Hyeny. Žirafy, antilopy, zebry, hrochy, slony… Pokud jste v Tanzanii nebo Keni, tak je docela možné, že se díváte na jedno z mnoha obrovských stád pakoňů, kteří každoročně migrují za potravou z tanzanského národního parku Serengeti do keňské Masai Mary. U brodů na ně číhají krokodýli (a turisté) a odehrává se tam fascinující masakr, pakoňská ruská ruleta, po níž většina stáda dorazí na druhý břeh řeky Mara, ale desítky a stovky pakoňů skončí jako krokodýlí krmivo; jejich ohlodané zbytky pak voda odnáší k Viktoriinu jezeru.

Ať už takto sledujete hry rozkošných lvíčat, nebo velkolepý migrační spektákl, za chvíli vás začne iritovat, že vedle vašeho vozu stojí další, někdy až desítky dalších: vždy se tam najde hlučný pitomec, a i kdyby ne, budou vám bránit v draze zaplaceném výhledu. A to vám bude vadit o to víc, že zvířata většinou pozorujete jen dalekohledem či teleobjektivem z uctivé vzdálenosti, protože v rezervacích auta nesmějí sjet z cesty.

Pokud jste si pronajali vůz i s průvodcem/řidičem, on zvířata spatří, zastaví a ukáže vám je. („Vidíte ten vysoký strom na horizontu? Pod ním spí lev.“) Pokud šetříte a řídíte si sami nebo jste se nechali ukecat nějakým místním vekslákem, že on to tady zná a postará se vám o zážitek za pár dolarů, můžete jen čekat, až někde zastaví auto s opravdovým průvodcem, přilepit se mu na nárazník a namířit triedr stejným směrem jako jeho posádka. Pokud jde o zebry, antilopy a pakoně, je to snadné, zvířata se vám budou doslova motat pod koly, ale šelmy najdou opravdu jen školení průvodci. Amatéři nemají šanci.

Jen 25 aut

V Keni je 54 národních parků a rezervací, do nichž jezdí turisté doslova z celého bohatého světa, kam už patříme i my. (Druhou atrakcí je Indický oceán a pláže.) Miliony návštěvníků zaplavujících národní parky a rezervace jsou z pohledu vlády požehnáním, protože za pobyt na chráněném území se platí: ve slavné Masai Maře den stojí 70 dolarů, pokud bydlíte v kempu uvnitř rezervace, a 80 dolarů, pokud jen ráno vjedete dovnitř a večer ven. Počet návštěvníků není regulován, takže jich tam bývá už prostě příliš mnoho a přelidnění začíná negativně ovlivňovat celý ekosystém. Stát to zatím ale příliš neřeší – tato bývalá britská kolonie má 48 milionů obyvatel a skoro polovině je patnáct let a méně. Keňa je demokratická, rychle se rozvíjející země a potřebuje investovat obrovské prostředky do školství, zdravotnictví a infrastruktury, takže každý dolar dobrý. Zatím nehrozí, že by turisté ušlapali slony a nosorožce, ale když to takhle půjde dál, je to jen otázka času.

Zajímavé je, jak na to reaguje soukromý sektor: někde to bývá tak, že stát je přísný ochránce přírody a soukromníci se na tom snaží přiživit, přičemž napadají státní ochranu přírody jako přehnaně úzkostlivou a rigidní – viz národní park Šumava u nás. V Keni, ale i Tanzanii, Zambii a v dalších afrických zemích začaly zhruba před 15–20 lety soukromé společnosti zakládat své vlastní „rezervace“ a nabízet turistům zážitek ze safari podobný tomu, jak to bylo před vznikem nízkonákladových aerolinek; plus něco moderních technologií (v luxusním stanu teplá voda a světlo díky solárním panelům) a dobrý pocit z toho, že svými dolary podporujete ochranu přírody, a ještě pomáháte místní komunitě. Ceny za pobyt jsou přitom ve státních a soukromých rezervacích přibližně stejné.