Fotografka Štuková: Bývá mi do breku, že musím pryč
7. února 2017
Jarmila Štuková
Nedávno fotila v Iráku hořící ropné vrty, které zapálili prchající bojovníci Islámského státu. Předtím dokumentovala utajenou kamerunskou praktiku, která spočívá v „žehlení“ prsou. Jarmila Štuková však nezaznamenává jen hrůzy tohoto světa: když natočila příběh bangladéšských skejťáků, ozval se průkopník skateboardingu Tony Hawk, jestli video může sdílet.
Když jsem byla malá, rodiče mě brali na výstavy, chtěli ze mě mít umělkyni. Po přijímačkách na výtvarku jim ale řekli: „Ona to vidí, ale nenakreslí to.“ Začala jsem zpívat, pak jsem se dostala na DAMU na divadelní produkci. Chtěla jsem dělat pohybové divadlo, mít svůj spolek a jezdit po celé zeměkouli. Zjistila jsem ale, že nejsem typ na to, být pořád s jednou partou. V té době už jsem také fotila a byla to od začátku velká láska.
Seděla jsem jednou s reportéry Markem Vítkem a Radanem Špronglem u piva. Byli tehdy na odchodu z České televize a zakládali firmu A-News, která měla nabízet dokumenty a zpravodajství ze světa. A šla jsem do toho s nimi. Měli jsme mrňavou kancelář a já byla taková holka pro všechno. Vařila jsem kafe, vyřizovala klukům víza – od Gruzie přes Afghánistán po Kongo. Občas jsem jim pomáhala s natáčením a moc mě to bavilo.
Moje první zásadní cesta byla do Indie, kde jsme s Michalem Novotným dělali reportáže o starém bojovém umění kalari a o nemocných s AIDS. Na jejich základě mě vzali do magazínu Pátek Lidových novin, jako píšící novinářku – měla jsem štěstí, dostat se bez studia žurnalistiky na tak skvělé místo bylo něco mimořádného. Ale hlavně jsem si tenkrát uvědomila, jak strašně chci vidět věci na vlastní oči.
Ty kratší cesty ještě ano, případně jsme se domluvili na neplaceném volnu. Já ale chtěla tak moc jezdit ven, že jsem kromě psaní a focení ještě prodávala oblečení, abych si na cesty naspoříla. Věděla jsem, jaká témata chci zpracovat, a že si to radši sama zaplatím, než abych se musela doprošovat.
Snažím na tom místě strávit co nejdelší čas. Žít s lidmi u nich doma, ne v nějakých hotelech. Jedině tak může člověk aspoň trochu pochopit tamní prostředí. Poslední roky se soustředíme hlavně na Sýrii a Irák.
Podpořte Reportér sdílením článku
V roce 1968 jako osmnáctiletá odešla do Anglie. Vystudovala španělštinu, pak historii umění a rozhlasu, filmu a televize na Bristolské univerzitě. Pod vedením Davida Hurna, člena agentury Magnum, se začala věnovat dokumentární fotografii. Přes třicet let pracuje pro světové humanitární organizace UNICEF, UNHCR, Save the Children či Action Aid.