Fotografka Štuková: Bývá mi do breku, že musím pryč

Vystudovala jste DAMU, až pak se z vás stala fotografka. Jak se to přihodilo?

Když jsem byla malá, rodiče mě brali na výstavy, chtěli ze mě mít umělkyni. Po přijímačkách na výtvarku jim ale řekli: „Ona to vidí, ale nenakreslí to.“ Začala jsem zpívat, pak jsem se dostala na DAMU na divadelní produkci. Chtěla jsem dělat pohybové divadlo, mít svůj spolek a jezdit po celé zeměkouli. Zjistila jsem ale, že nejsem typ na to, být pořád s jednou partou. V té době už jsem také fotila a byla to od začátku velká láska.

Co nakonec rozhodlo, že z toho bude vaše profese?

Seděla jsem jednou s reportéry Markem Vítkem a Radanem Špronglem u piva. Byli tehdy na odchodu z České televize a zakládali firmu A-News, která měla nabízet dokumenty a zpravodajství ze světa. A šla jsem do toho s nimi. Měli jsme mrňavou kancelář a já byla taková holka pro všechno. Vařila jsem kafe, vyřizovala klukům víza – od Gruzie přes Afghánistán po Kongo. Občas jsem jim pomáhala s natáčením a moc mě to bavilo.

Kafe jste ale moc dlouho nevařila, začala jste také cestovat a fotit.

Moje první zásadní cesta byla do Indie, kde jsme s Michalem Novotným dělali reportáže o starém bojovém umění kalari a o nemocných s AIDS. Na jejich základě mě vzali do magazínu Pátek Lidových novin, jako píšící novinářku – měla jsem štěstí, dostat se bez studia žurnalistiky na tak skvělé místo bylo něco mimořádného. Ale hlavně jsem si tenkrát uvědomila, jak strašně chci vidět věci na vlastní oči.

Redakce vám v té době cesty platila?

Ty kratší cesty ještě ano, případně jsme se domluvili na neplaceném volnu. Já ale chtěla tak moc jezdit ven, že jsem kromě psaní a focení ještě prodávala oblečení, abych si na cesty naspoříla. Věděla jsem, jaká témata chci zpracovat, a že si to radši sama zaplatím, než abych se musela doprošovat.

Jakým způsobem cestujete?

Snažím na tom místě strávit co nejdelší čas. Žít s lidmi u nich doma, ne v nějakých hotelech. Jedině tak může člověk aspoň trochu pochopit tamní prostředí. Poslední roky se soustředíme hlavně na Sýrii a Irák.

Považujete se za válečnou fotografku?