Medvědí cesta ke svobodě

Ta zpráva z Polska před čtyřiceti lety silně zasáhla i Československo. V noci z 12. na 13. prosince 1981 vystoupil v televizi obrýlený plešatící muž v zelené uniformě posázené vyznamenáními a monotónním hlasem přečetl prohlášení. S polskou vlajkou za sebou vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski výjimečný stav. Tvrdý úder měl skoncovat se stále sílícím vlivem na režimu nezávislých polských odborů. Přestaly fungovat telefony, hranice se zcela uzavřely, na ulicích se objevili vojáci a policisté. Následoval zákaz shromažďování a demonstrací, plnily se věznice.

Výjimečný stav představuje v polské paměti traumatizující událost, ztvárněnou v mnoha knihách i filmech, současně se ale také považuje za jeden z příznaků úpadku komunistické moci. Witoldovi Szabłowskému byl tehdy jen rok, události postupné koroze komunismu a nástup nového demokratického režimu však ovlivňují dodnes i jeho.

Přechod od totality k demokracii je téma, jemuž se Witold Szabłowski, dnes známý polský novinář, věnuje dlouhodobě. O sobě i svých vrstevnících hovoří jako o generaci transformace. „Byl to asi největší zážitek mého života, naštěstí jsem neprožil nic horšího,“ říká. Jako dítě se také vyrovnával s první zásadní událostí, která ho formovala, když po pádu komunismu zavřeli malou vesnickou školu, kde učila jeho matka. „Komunisté vytvořili svět, který nedával smysl, ale přinejmenším věřili, že vzdělání je důležité i v malých vesnicích.“ Po nástupu kapitalismu škola zkrachovala, což matka nesla velice těžce.

Bláznivý svět

Witold pochází z Ostrova Mazovského, ležícího asi sto kilometrů od Varšavy. Do malého města se narodil v dobách velkých změn. V létě 1980, pár týdnů po jeho narození, začala v gdaňských loděnicích stávka, která se postupně rozšířila do celého Polska. Dělníci požadovali mimo jiné nezávislé odbory, dodržování svobody projevu, náboženskou svobodu a zlepšení životních podmínek. Strana nejdřív ustoupila. Vznikla Solidarita, nezávislé celonárodní odborové hnutí, jež mělo během roku téměř deset milionů členů. Když ale na podzim 1981 Poláci poslali do ostatních sovětských satelitů dopis, v němž nabízeli pomoc se založením podobných odborových hnutí, došla komunistické garnituře trpělivost.

Vyhlášením výjimečného stavu – toto číslo Reportéra vychází na den přesně čtyřicet let poté – se polská komunistická vláda snažila vytvořit dojem, že odvrací nebezpečí invaze, jakou v roce 1968 zakusilo Československo. Později se ukázalo, že ve skutečnosti ladila noty s Moskvou. „Výjimečný stav si nepamatuji, byl mi rok,“ vzpomíná Szabłowski. „Ale svět mi v dětství připadal zvláštním způsobem nereálný, bláznivý.“ O politice se u Szabłowských v té době nemluvilo. „Nemohu říct, že by podporovali režim, jsem si jistý, že ho nenáviděli, ale chtěli žít bez problémů.“ Tak jako miliony dalších lidí.