České mozky v rozpuku

Je strašně důležité mít v tomto věku svoje peníze. A když říkám svoje, myslím tím volné. Čili takové, u kterých nemusíte řešit, v jaké je vykážete kolonce, a záleží jen na vás, jestli za ně nakoupíte přístroje, objedete ty nejprestižnější světové kongresy nebo zaplatíte pár studentů – říká Pavel Hobza, místopředseda správní rady Nadačního fondu Neuron, který se v poslední době zaměřuje zvláště na podporu mladých vědců. Rozděluje například ceny Neuron Impuls, které kromě oficiální pocty obnášejí také milion korun „na ruku“.

Ještě před pár lety měl český vědec, který nedosáhl čtyřicítky, jen nepatrnou šanci se osamostatnit. Nezbývalo mu než se připojit do týmu staršího kolegy a čekat, až věkově „dozraje“. Ale stávalo se, že takový talent spíš přezrál, aniž by to přineslo výraznější plod. „Některým svým později narozeným kolegům dnes závidím. Daří se jim dostávat na vrchol v mnohem mladším věku a to je skvělé,“ doplňuje profesor Hobza, který momentálně působí v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a s Hirschovým indexem 93 je nejcitovanějším českým vědcem.

Pavel Hobza má jeden zářivý vzor. Je jím německý Max-Planck-Gesellschaft, jehož instituty, rozeseté po celé zemi, sbírají jednu „Nobelovku“ za druhou. A podle Hobzy za to vděčí mimo jiné sázce na vědce okolo čtyřicítky. „Komu je přes pětačtyřicet, ten už se tam nemůže stát ředitelem ústavu. Je to od Němců velmi odvážné a nákladné, ale vyplácí se jim to,“ říká sedmdesátiletý chemik a přibližuje další pravidlo, jak to chodí „u Plancků“: „V čele ústavu stojí vědec. Tečka. Žádný manažer. A musí pokračovat v práci na svém tématu, nikoli se utopit v úřadování a oficialitách. Dostane na naše poměry závratné peníze, aby vytvořil velký tým. Ve funkci výkonného ředitele pak rotují právě šéfové těchto týmů, přičemž všechna větší finanční rozhodnutí přijímají kolektivně. Nikdo tak nemůže hrabat na sebe a především každý musí prohlubovat svůj výzkum. Tomu je podřízeno vše. Právě proto dostávají šanci mladší vědci: aby měli dostatek času oslnit svět.“

Podrobným popisem, jak to funguje u sousedů, chce profesor Hobza upozornit na kontrast s českými mantinely: „U nás, když se stanete ředitelem ústavu, budete ve špičkové vědě pokračovat jen obtížně. Strávíte v té funkci čtyři nebo osm roků. Vědu nemůžete dělat naplno, obor vám uteče, a co potom s vámi?“ Nemá tedy být v čele ústavu přece jen manažer? „Jsem přesvědčen, přes všechna rizika, která z toho vyplývají, že ústav má vést vědec. Ale v našich podmínkách je to stále obtížnější a jedinou možností je změna systému. Proč se tedy nepoučit u sousedů? Funguje jim to tam sto padesát let, tak co budeme vymýšlet?“ klade Pavel Hobza řečnickou otázku a srovnává vědu… s vinařstvím. „Trochu se ve víně vyznám. A dobře si pamatuju, že stav českého a moravského vinařství byl před rokem 1990 katastrofální. Pak někoho naštěstí napadlo přeložit rakouský zákon, odhlasovalo se to a podívejte, jak jsme na tom s vínem dnes: skvěle!“

Vybrat vědce, který má předpoklady vyniknout v tuzemských podmínkách a obstát ve světové konkurenci, je ambiciózní úkol. Mohlo by se to lépe dařit právě díky cenám a soutěžím, jako je Neuron nebo Česká hlava. Rozpoznat mimořádnou kvalitu – alespoň podle Hobzy, který je také předsedou vědecké rady v Nadačním fondu Neuron – prý není tak velký problém. „Takové ty řeči, že se to nedá zjistit, tomu se směju. Když děláte, máte výsledky. Ty výsledky jsou dokumentované. Ověřit to trvá chvíli.“

Raději si nehrát na dobro