Do srdce iráckých bažin, které chtěl Saddám vysušit
10. ledna 2022
Dlouhá úzká loďka proplouvá mezi vysokým rákosím. Občas mě některý stvol šlehne do obličeje, dál však netrpělivě vyhlížím cíl naší cesty: vesnici Čabáiš, ležící uprostřed mokřadů Hammár. Její domy jsou postaveny z rákosí a její obyvatelé jsou označováni jako bažinní Arabové. Z romantických představ mě probere tvrdá realita jižního Iráku...
Vesnice Čabáiš je skoro celá pryč a s ní i její obyvatelé. Vyhnala je politika bývalého husajnovského režimu i špinavá, mizející voda. Na plakáty lákající sem turisty se však tato informace ještě nedostala.
S okrajem iráckých bažin jsou spojeny počátky civilizace, neboť oblast nedaleko soutoku Eufratu a Tigridu bývala díky častým záplavám nebývale úrodná. Právě proto se zde usadili Sumerové a vystavěli tu své městské státy.
Slavný zikkurat v Uru leží několik hodin jízdy od Čabáiše. Navzdory všem nedávným válkám a konfliktům je možné stále obdivovat jeho první patro, jenž prošlo mnoha rekonstrukcemi. Nedaleko leží také Uruk či Eridu, které spolu s bažinami tvoří památkovou oblast s názvem Jihoirácký Ahwár – útočiště biologické rozmanitosti, která je od roku 2016 zapsaná na seznamu UNESCO.
Unikátní ekosystém, který vznikl před zhruba pěti tisíci lety na soutoku řek Eufrat a Tigris, je nezvykle bohatý na ptáky, ryby i rostliny. S přibývajícím počtem obyvatel zde byly vytvořeny vyspělé správní i hospodářské systémy.
Islám se do Iráku dostal v 7. století. V regionu ale stále žijí původní Mandejci, kteří věří, že jsou následníky Jana Křtitele, a také příslušníci asyrské či chaldejské církve. Jako v celém Iráku, i zde hrají velkou roli kmenové a klanové tradice. Mezi místními ší´itskými muslimy přežilo také mnoho ze sumerských zvyků; mezopotámské pověry se projevují hlavně v příbězích a pohádkách.
Podpořte Reportér sdílením článku
Většinu času tráví na Blízkém východě a v Africe.