Honba za křemíkovým pokladem

Namísto psaní o soustředění a duševním klidu bych se ale chtěl zastavit nad jedním hezkým příběhem, který mi připomněl, proč vlastně sociální sítě vznikly. Můj telefon se totiž našel a podílely se na tom desítky lidí, které jsem nikdy neviděl. A nebýt Facebooku, už jsem se s ním nikdy neshledal.

Příběh začal během nejhezčího treku naší kanadské dovolené. Už druhý den jsme tábořili v odlehlých horách národního parku Strathcona. U snídaně jsem fotil výhled na ledovcové jezero a rozplýval se nad kvalitami telefonu. „To je neuvěřitelný! Fotí fakt jak zrcadlovka…“

O pár hodin později už nám přišlo neuvěřitelné něco jiného. „Ten telefon je docela velkej a ještě před deseti minutama jsi ho strkal do kapsy. To není možný, že bychom ho nenašli,“ konstatovala Karolína. Ale skutečně nenašli. A to jsme hledali pět hodin, občas i za asistence kolemjdoucích. V oblasti bez signálu je rozhodně snazší telefon ztratit než najít.

Večer jsme se s nepořízenou vrátili k jezeru. Pak už nás čekal jen sestup. Bylo mi jasné, že telefon stráví zbytek svého křemíkového života mezi medvědy národního parku Strathcona.

Když jsem ovšem otevřel notebook, zjistil jsem pozoruhodnou věc. Ještě než se telefonu vybila baterka, dokázal nasdílet svou přibližnou polohu. Nebyl sice na signálu, ale využil k tomuhle účelu Bluetooth a kolemjdoucí bratříčky-přístroje.

Znali jsme přibližné souřadnice, na kterých telefon leží, ale už za chvíli jsme měli nastoupit do letadla. A tak jsem souřadnice nasdílel do facebookové skupiny, která sdružuje kanadské milovníky trekingu. Příspěvek jsem nazval „honba za pokladem“ a kromě nálezného jako odměnu nabídl ještě víkendové ubytování v Praze.

Když jsme přistáli ve Frankfurtu, čekalo na mě překvapení. Můj příspěvek sdílely stovky lidí a další desítky v komentářích slíbily vyrazit na lov. Zájem nových hledačů se zastavil po dvou dnech. Tehdy se v komentářích objevila fotka unaveného mladíka s telefonem v ruce. Tanner hodinu po zveřejnění příspěvku sbalil batoh, sedl do auta a vydal se do hor. A teď se konečně vrátil zpátky na signál.

Telefon byl na světě, ovšem ve městě Campbell River na jihovýchodě Kanady. Poštou do Česka jsem ho posílat nechtěl. Že přežil ztrátu v odlehlých horách, ještě neznamená, že by nezmizel při cestě přes oceán nebo by mi ho nezadrželi na celní poště Praha. A tak jsem na Facebooku vznesl další specifický dotaz.

„Neznáte někoho, kdo bydlí v Kanadě, za týden až dva poletí k nám a mohl by mi přivézt balíček?“

Tentokrát už pátrání zabralo jen patnáct minut – postarší manželé mi slíbili přiblížit telefon do Opavy a poslat poštou. A já si balíček vyzvedl na přepážce.

Kromě telefonu v něm byla také pohlednice z Kanady. „Facebook nakonec umí být taky užitečnej, co?“ napsal na ni Tanner.

A já s ním souhlasím. Ta možnost kontaktovat kohokoli na světě mi pořád přijde fascinující.