S nadsázkou proti inflaci

Což o to, zdražovalo se vždycky. Že je tahle vlna jiná, jsem si ale uvědomil kvůli jednomu detailu. Dřív v hospodách jednou začas nenápadně vyměnili menu za nové, s vyššími cenami. Teď už se ale v řadě podniků zdražuje v přímém přenosu – pouhým škrtáním a přelepováním v jídelních lístcích. Když jsem se tomu nedávno smál v kavárně, dostalo se mi dalšího báječného komentáře obsluhy. „Chtěli jsme vytisknout nové. Ale není papír!“

Přišla éra zdražování a nedostatku. Je mi upřímně líto všech lidí, na které dopadají nejvíc. Ač dosud nemám děti, samotného mě znepokojují. Zároveň ale vím, že na tuhle dobu mě vlastně dědeček s otcem připravovali už od dětství. Vychovali ze mě spořivého člověka – a taky optimistu.

Jako optimista pevně věřím, že se zdražování brzy zastaví. A jako spořivý člověk se v něm snažím najít nové příležitosti. Se značnou mírou nadsázky mohu říct, že se mi to daří. I když bych tedy byl raději, kdyby se nezdražovalo.

V první řadě zvýšená cenová hladina přináší příležitost ušetřit tím, že si něco odepřu.

„Není důležité, kolik vyděláváš, ale jak moc utrácíš,“ kladl mi otec vždycky na srdce. A já si díky němu osvojil specifickou formu materialismu. Největší radost mi dělají věci, které si nekoupím. Kvůli rostoucím cenám teď za všechno, co si nekupuji, ušetřím výrazně víc než vloni.

Novou příležitost spatřuji také ve svém milovaném cestování. Cenami už jsme zbytek Evropy nejen dohnali, ale občas také předehnali. Když jsem před deseti lety procházel pěšky Španělsko, všechno mi přišlo strašlivě drahé. Nedávno jsem stejnou cestu podnikl znovu a zejména na venkově bylo výrazně levněji než v Praze. To mi dává možnost spojit své dva koníčky – v roce 2022 mohu cestovat, abych ušetřil.

S poslední příležitostí pak čekám na příchod topné sezony. Během zimních měsíců preferuji teplotu v místnosti osmnáct až devatenáct stupňů. A mám pocit, že letos bude moje přítelkyně poprvé souhlasit.

Za svou spořivost se poprvé v životě nemusím stydět. Po letech mohu přiznat třeba to, že jsem celá studia nakupoval rohlíky za korunu devadesát zásadně po šesti kusech, aby se mi cena zaokrouhlila dolů. Teď už si nepřipadám jako škudlílek, ale jen jako vizionář. Když jsem se ve fast foodu hlasitě pozastavil nad tím, že voda stojí čtyřicet devět korun, padesátiletý prodavač se na mě jen chápavě usmál. „Já vám ji zlevním alespoň na pětačtyřicet,“ prohlásil a naťukal do počítače zaměstnaneckou slevu.

Další výhody inflace už ale nedokážu vyšťourat ani ve vtipu. Zároveň se však spoléhám na to, že jako Češi máme pro podobné situace jeden univerzální lék. Máme smysl pro nadsázku a umíme si ze svých problémů dělat legraci.

Myslím, že je načase tuhle superschopnost aktivovat. Humor je totiž dosud naštěstí zadarmo.