Chvála věcem z druhé ruky!

Když jsem si před lety pořizoval starý gramofon, můj vysněný model nabízel jen jeden jediný inzerát. Na webu visel tři měsíce a byl spojen s osobním odběrem v Brně. Zavolal jsem na uvedené číslo a ozval se člověk s moravským přízvukem. „Gramofón stále mám, ale do Brna už nejezdím. Můžu vám ho předat třeba na čáře v Mikulově, co vy na to?“ – „Proč zrovna na čáře v Mikulově?“ divil jsem se. Pan Pavel mi to vysvětlil. „Víte, já žiju hlavně v Rakousku, a než jedu z tenisu domů, vždycky si dávám dvě piva. No, a když jsem jel z tenisu v Brně, zapomněl jsem, že máte nulovou toleranci. Chytili mě a teď mám v České republice zákaz řízení.“

Pan Pavel mi nakonec gramofon dopravil o měsíc později až domů, když ho vezl kamarád na svatbu. A já si díky němu nákup starých věcí zamiloval. Co předmět na internetovém bazaru, to zábavný majitel. Postupem let jsem začal z druhé ruky kupovat skoro všechno. Třeba ortopedickou židli, na které teď sedím. Tu jsem si přivezl vlakem od programátora z Brna, který trval na tom, že si ještě u něj doma dám kafe. Anebo hodinky Prim, které mám na ruce. Ty jsem si zase pořídil od sběratele Vaška, se kterým od té doby chodím na pivo.

Přestal jsem montovat nábytek. Ten z bazaru je totiž nejenom levný a s příběhem, ale taky smontovaný.

Začátkem března se však všechno mělo změnit. S přítelkyní Karolínou jsme se přestěhovali do nového bytu. Byt to byl prostorný a hezký, ovšem také zcela prázdný. Celé vybavení tvořilo osm žárovek houpajících se na holých kabelech. A já při pohledu na trubky čnící ze zdi tam, kde někdy v budoucnu bude kuchyň, tušil strašlivé množství práce. Kuchyň se spotřebiči a montáží jsem totiž na žádném internetovém bazaru nikdy neviděl.

Začali jsme objíždět nábytkářské a kutilské obchody, kde nás čekalo jen to nejhorší. Nejsou lidé ani materiál. Montáž kuchyně? Za tři měsíce a spoustu peněz…

Nakonec nás ta operace stála dvě projeté nádrže, dva týdny shánění materiálu a víkendovou pomoc celé rodiny. Myslím, že v Praze není hobbymarket, který bychom nenavštívili.

Když jsme po téhle zkušenosti začali řešit, kde koupit dvě velké skříně, názvy nábytkářských řetězců už padly jenom jako vtip. V pondělí jsme začali monitorovat internetové bazary a o víkendu měli skříně doma. Tu první nám majitel ochotně rozebral a přivezl až domů. Příjezd mladíka ve stříbrném audi polepeném reklamou na investice do zlata mě docela překvapil. Namísto finanční budoucnosti se mnou ale řešil to, jestli opravdu zvládnu všechny části po schodech vynosit sám.

Druhou skříň jsme si zase odjeli demontovat do krásného domu na okraji Prahy. „Truhlář nám dodělal nábytek na míru a nám bylo líto původní skříně vyhazovat,“ vysvětloval mi se šroubovákem v ruce ředitel strojírenské firmy. O chvíli později jsme rozebranou skříň naložili na zahrádku jeho land roveru. Prý se stejně potřeboval zastavit v kanceláři, kterou má kousek od nás.

„Chvála věcem z druhé ruky!“ opakuji si více než dříve. Ať už mluvíme o krizi dodavatelských řetězců, nebo o té klimatické, právě věci z druhé ruky podle mě nabízí řešení…