Strasti začínajícího řidiče

Když jsem si ve svých šestadvaceti udělal řidičák, stál přede mnou jeden mnohem náročnější úkol – naučit se řídit. Snažím se o to již čtyři roky a cesta je to trnitá. O odstraňování nálepky začátečník z kufru mého auta dosud nemůže být řeč. Namísto toho jsem zvažoval, že bych k ní přidal ještě jednu, kde by místo zetka v červeném trojúhelníčku bylo béčko. B jako blbec za volantem.

Mám naježděno asi třicet tisíc kilometrů a občas nabudu dojmu, že už mi řízení celkem jde. Pak se ale přistihnu při nějakém zkratu. Naposledy třeba tehdy, když jsem při hledání parkování najel do jednosměrky v protisměru. Anebo když jsem chtěl zablikat a spletl si páčku a namísto zablikání si ostříkl čelní sklo.

Špatné řidiče podle mě můžeme rozdělit na dvě skupiny. Na blbce a idioty. Blbci jsou ti, kteří se snaží, ale občas jim to nejde. A idioti jsou zase ti, kterým sice řízení jde, ovšem porušují předpisy a jezdí bezohledně. Na silnici je jich podle mě naštěstí málo, jen jsou hodně vidět. Každopádně si myslím, že právě kvůli nim je existenci lidí, jako jsem já, důležité připomínat. Nás blbce totiž zachraňuje jen trpělivost ostatních. Lépe to bohužel zatím neumíme.

„Razíme defenzivní způsob jízdy. Počítáme s chybami ostatních.“ Přesně tohle mi do hlavy vtloukal můj instruktor autoškoly. Zpětně jsem mu za tu mantru ohromně vděčný, naskočí mi, kdykoli v Praze usednu za volant. A neprojevuje se to třeba jen tak, že při vjezdu na parkoviště neočekávám přednost zprava. Často si na ni vzpomenu i tehdy, když je někdo podobně chápavý k mé chybě.

A protože už jsem podobných situací zažil spoustu, nemůžu se ubránit kontroverznímu závěru: moje zkušenost je opravdu taková, že řidiči v Praze jsou vzájemně vůči sobě vcelku ohleduplní. Kdykoli jsem někde překážel nebo udělal chybu, ostatní mě vždycky pustili. Pravda, často u toho zatroubili, tady si ale dovolím další neotřelý výklad. Lehké zatroubení vnímám jako způsob, jak zkušenější řidiči vychovávají začátečníky. „Jeď, Padre, ale příště si na to dej pozor“, jako by mi říkali. A já jsem za každou takovouhle zkušenost vděčný.

Abych na svých chybách pracoval, před rokem jsem absolvoval kurz defenzivní jízdy s novinářem Honzou Červenkou. „Defenzivní jízda je řízení, při kterém se vždycky bezpečně vrátíš domů. A přesně o tohle nakonec jde každému řidiči, který sedá za volant,“ vysvětloval mi.

A právě Honza mě naučil vnímat provoz novým způsobem – jako spolupráci řidičů, kteří se nikdy neviděli, ale teď se podílejí na společném projektu. Dostat se bezpečně a v rozumném čase do cíle. Každé kouknutí do zrcátka, zapnutí výstražných světel nebo použití blinkrů je naplněním dělby práce, na jejímž konci stojí každý den velkolepý výsledek. Miliony lidí, kteří se bezpečně vrátí domů.

I když to možná zní banálně, mně tenhle úhel pohledu ohromně pomohl. Jako blbec si za volantem občas připadám pořád a snažím se na svých dovednostech pracovat. Zároveň jsem se však zbavil pocitu, že bych ostatním byl jenom na obtíž. Při každé spolupráci je někdo slabší a někdo silnější. Černým pasažérem je ale jenom ten, kdo si chce urvat co nejvíc na úkor ostatních.