Mít dobré sousedy

Volat kurýra kvůli chybějícím vajíčkům… Tenhle poutač mi znovu připomněl, že žiju v tom nejlepším domě, který jsem si mohl přát.

Vše začalo před třemi roky, kdy jsem si v nabídce realitní kanceláře vyhlédl jeden maličký byt v činžáku v pražských Vršovicích. Když skončila prohlídka, ještě jsem pár hodin stál před domem a každého, kdo šel dovnitř, se ptal: „Jak se vám tady žije?“ – „Skvěle. Jsou tu výborní sousedé,“ shodli se všichni.

A tak jsem si byt pořídil. Ještě jsem se ani nenastěhoval, a už jsem nad vztahy v domě žasl. Sotva se předseda SVJ dozvěděl o podpisu smlouvy, rozeslal e-mail s předmětem „vítáme nového souseda“. A ještě týž den mě k sobě domů na snídani pozvali Jirka se Standou. Samozřejmě jsem rád přijal.

O pár dní později už jsem jedl croissant v jejich kuchyni s nádherným výhledem až za Prahu. A Jirka mi vysvětloval, jak to v tomhle domě funguje. „Jednoduše jsme se všichni domluvili, že chceme mít dobré vztahy.

A tak se spolu kamarádíme. Od jara do podzimu se proto jednou měsíčně griluje na zahradě. Všichni si tykáme, vyká se jen paní Havlíčkové, ta už je v důchodu.“

Zbytek sousedů jsem poznal už na prvním grilování. Za každý byt přišel alespoň jeden člověk. A já žasl nad tím, jak moc se mohou osudy lidí v jednom domě proplést. Kristýna je porodní asistentka, a tak byla u porodů všech dětí v domě. Jirka se Standou děti nemají, a tak pro ostatní pořádají večeře a zvou je na kulturní akci. Vitální a pořád usměvavá paní Havlíčková se stará o květiny v domě i na zahradě, technicky zdatný Vráťa zase zapojuje vše, co je třeba.

Covid sice setkávání načas přerušil, ovšem jiné důležité věci se podařilo zachovat. Například tradici prvního schodu u vchodových dveří. Tam je zvykem nechávat vše, co chcete poslat dál, a napsat k tomu krátký vzkaz. Třeba minulý týden na schodu byla jablka z Markétiny zahrádky a lístky do divadla. Sám na schod občas dávám knížky a nedávno jsem si do obýváku odnesl pokojovou rostlinu – vzrostlý zamiokulkas.

Celé tohle soužití mi dělá ještě větší radost, než jsem čekal. V Praze si díky němu mohu zase připadat o něco víc doma. Na chodbě našeho domu totiž nepotkávám cizí lidi, ale jen známé a kamarády. Vždycky spolu prohodíme pár vět. A jsem si docela jistý, že až mi při vaření bude chybět vejce, kurýra volat nemusím.

Možná si teď říkáte, že mám štěstí na lidi. Já si to ale nemyslím, podle mě se prostě v domě navzájem respektujeme a trávíme spolu čas.

Věřím tudíž, že když to jde u nás, může to jít i jinde. Já jsem v domě nový, ale od svých milých sousedů pro vás mám jednu radu. Všechno to prý odstartovalo první společné grilování.