Nesuď lidi podle Facebooku

První lednovou sobotu jsem vyrazil autem na výlet. Navigace mě zavedla do slepé uličky a já se otáčel na sněhu před něčí garáží tak nešikovně, až jsem uvízl pět centimetrů od garážových vrat. Málem jsem to do nich nabořil a nemohl vyjet.

Nezbylo než na neznámé lidi zazvonit. „Moc se omlouvám, že vás ruším takhle při sobotě, ale trochu nešikovně jsem se otáčel před vašimi vraty…“ ozřejmil jsem situaci dámě, která se objevila ve dveřích. „Vy jste nám naboural garáž!“ zvolala vyděšeně. „Spíš bych řekl, že jsem tam uvízl. Já totiž jel poprvé na sněhu…“ uklidňoval jsem ji. Ohledali jsme společně nehybné auto a vymysleli řešení. „Vevnitř auto naštěstí nemám. Tak zajeďte do garáže, já vám otevřu…“ Oba jsme tušili, že tam možná můj nissan budou mít až do jara. Vše ale dobře dopadlo. Paní mi poradila, jak vyjet, a ještě pobaveně srdečně mávala na rozloučenou. „To se stane. Tak si užijte výlet.“

Na výlet jsem vyrazil i předposlední lednovou sobotu. Tentokrát jsem nikomu před vraty neuvízl, ovšem na Facebook jsem nasdílel fotografii toho, jak bez lžíce piju gulášovku z plastového kelímku. Znovu se mi dostalo odezvy od úplně neznámých lidí – jen byly poněkud méně srdečné než reakce dámy, které jsem málem naboural garáž. Dozvěděl jsem se, že jsem idiot hned z několika důvodů. Používám jednorázové plasty, na rozdíl od moudřejších diskutujících si s sebou nenosím příbor, nedělám si svačinu do krabičky a taky si neuvědomuji, že pít polévku z krabičky je každodenní chléb lidí, kteří na rozdíl ode mě dělají něco užitečného.

Oba příběhy jsou dokonale banální, lze na nich ale ilustrovat, jak se liší svět sociálních sítí od reality. Diskuse na Facebooku ovládli lidé, kteří se rádi dohadují. Je jich málo, ale jsou hodně nahlas. Další miliony uživatelů nic nekomentují, protože mají moc hezký život na to, aby věnovali svůj čas hádání přes internet. Zároveň ale tyhle vyhrocené debaty čtou. Zcela pochopitelně tak mohou nabýt dojmu, že jsme národem agresivních hulvátů.

Sám se občas na Facebooku rozčílím a přemýšlím o tom, kam naše společnost spěje. Pak si ale vzpomenu na všechny lidi, které potkávám v reálném světě. Docela normální a milí mi přijdou nejenom lidé z mého okolí, ale také všichni, které jsem za poslední roky na cestách po Česku v různých situacích potkal. I když jsem s nimi zrovna řešil nepříjemné věci nebo potřeboval pomoct přes vrata na mě nekřičel nikdo. A nevzpomínám si ani na to, že by mě kdy kdo kritizoval za to, že s sebou nenosím příbor.

Protože interakcí v reálném světě ubylo, sociální sítě se nabízejí jako docela logická alternativa. Než ale člověk podle vyhrocených diskusí na Facebooku začne hodnotit stav společnosti, měl by si podle mě položit jednoduchou otázku: „Účastním se internetových diskusí? A dělají to lidé z mého okolí?“

Možná pak dospěje k tomu, že ony diskuse nakonec tak objektivní zprávou o naší společnosti nejsou. Kdo navíc křičí do internetového světa, většinou křičí proto, že je naštvaný. Když je spokojený, dělá něco užitečnějšího.