Dobré věci v blbém roce

„Moc nás to mrzí, ale kvůli covidu nemůžeme podávat snídaně v hotelové restauraci,“ oznámila mi začátkem prosince slečna na recepci jednoho bratislavského hotelu. Útrpně jsem vzdechl, jako letos už tolikrát. Živím se přednáškami pro velké skupiny lidí v uzavřených sálech a psaním knížek o cestování. Loňský rok tedy ani pro mě rozhodně nebyl veselou sezonou. „Místo toho vám ji přineseme na pokoj. Vyberte si, jestli chcete vajíčka, obloženou mísu, nebo kaši,“ dodala recepční. „Tak to je asi první dobrá zpráva, kterou mi covid přinesl,“ podotkl jsem a vybral si vajíčka.

O chvíli později jsem se rozvalil ve vaně a nalil si panáka borovičky z minibaru. Jalovec jsem cítil, tudíž mě infekce patrně dosud nezastihla. Po dlouhé době jsem měl docela dobrou náladu, a tak jsem se zamyslel nad tím, zda tato doba, jakkoli smutná, přece něco pozitivního nepřinesla. A o své naivně veselé myšlenky z horké vany bych se teď s vámi podělil:

1. Dřív každý můj večer strávený doma provázela výčitka, že přicházím o něco lepšího. Letos ale ne – doma byli všichni. Každý film, každou knížku, každou desku přehranou na gramofonu jsem si tak užil bez myšlenky na to, zda by mi nebylo lépe v divadle nebo baru.

2. Nikdy nebylo snazší zastihnout jinak zaneprázdněné lidi. „Jít na procházku? Tak co třeba dneska, zítra nebo pozítří?“ Nečekal bych, že od svých společensky vytížených kamarádů takovou odpověď někdy uslyším.

3. Když už se lidé viděli, viděli se rádi. Každý nákup, jízdu taxíkem či setkání na chodbě domu provázelo pár vět navíc. Všichni byli vděční nejen za zákazníky, ale taky za lidský kontakt. A já si v Praze připadal mnohem víc doma.

4. Začal jsem se zajímat o své zdraví. Ruce si myju s trpělivostí mnicha, zeleninu jím na kila a naběhal jsem toho víc než za posledních pět let. A jak pozoruji své okolí, rozhodně nejsem sám. Přinejmenším tím mytím rukou to covid pořádně zavařil jiným nemocem.

5. Poprvé od povodní v roce 2002 jsem loni na jaře cítil sounáležitost napříč celou společností. Jasně, lidi se hádali na internetu – to je ale náš národní sport a internet je jediným sportovištěm, které vláda neomezila. Jinak jsme ušili roušky pro celou zemi a vybírali peníze na všechno možné.

6. Bál jsem se o zdraví svých blízkých a upřímně se zajímal o to, jak jim mohu pomoci. A to považuji za užitečnou zkušenost. Člověk si uvědomí, kdo ti blízcí vlastně jsou.

7. Celý loňský rok byl jedinečnou lekcí o fungování státu. Zjistili jsme, co všechno nefunguje, a taky pochopili, jak velkou moc má vláda v nouzovém stavu. Pevně věřím, že do budoucna se nám to bude hodit a budeme volit o něco zodpovědněji.

Byl to strašný rok, o tom žádná. Dobře si ale pamatuji, jak beznadějně situace vypadala v březnu. Zdálo se, že končí svět, jak ho známe.

O devět měsíců později s vakcínou máme přece jen vyhlídky na návrat do normálního života. I když je to ještě hodně těžké, konec světa se patrně nekoná. A to je zpráva natolik dobrá, až se mi chce říct, že to pořád ještě mohl být mnohem horší rok.