Nejen houby Češi sbírají

Víte, co je za Českou republiku zapsáno na seznam nehmotného dědictví UNESCO? Slovácký verbuňk, masopust nebo třeba jízda králů. Jako člověk z jihu Čech se s většinou ze zmiňovaného příliš neidentifikuji. Dobře ale znám jinou tradici, která by si zápis na seznam UNESCO rozhodně zasloužila. Odehrává se v komorách, stodolách, sklepích, kůlnách, kumbálech a dalších místech, kam se návštěvy nevodí. Onou tradicí je hromadění věcí.

Sám jsem příslušníkem jedné z prvních generací, která nepamatuje nedostatek. Ovšem můj dědeček, který zažil druhou světovou válku, mě všemu naučil. Trávil jsem s ním hodně času, protože to byl nejhodnější a nejmoudřejší člověk, kterého jsem toho času znal. Kromě toho, že mne jako zapálený a velmi systematický filatelista zasvěcoval do krásy poštovních známek, mě naučil ještě jinému druhu sběratelství. Sběru věcí, které by se jednou mohly hodit.

Bylo mi dva a půl roku a už jsem dávno uměl chodit, ovšem dědeček trval na tom, že mě bude vozit v kočárku. „Díky kočárku můžeme jet na čerstvý vzduch k řece. Tam by pěšky nedošel,“ říkával matce. Ve skutečnosti ale jen pochopil potenciál kočárku jako prostředku pro přepravu věcí a namísto řeky se mnou objížděl všechny popelnice v okolí. Domů už jsem se obyčejně vracel pěšky, protože kočárek byl plný stavebního materiálu, zavařovacích sklenic, knih či tabulí skla.

O svou sbírku věcí, které se jednou budou hodit, dědeček přišel v roce 2002, kdy nám povodeň vyplavila sklep. Po dva dny smutně vynášel všechny věci na zahradu. Poslední uznání jeho píli se pak dostalo z úst pojišťovacího agenta. „Tomu nevěřím, to se do toho sklepa nemohlo vejít,“ prohlásil tehdy.

Podobné stodoly a sklepy dosud existují, ale ubývá jich. Zániku jedinečných sbírek věcí, které by se mohly hodit, zasadila velkou ránu epidemie. Protože lidé nevěděli, do čeho doma píchnout, začali vyklízet sklepy. Opakovaně jsem byl svědkem, jak obyvatelé rodinných domů bez špetky úcty, často až s odporem, vyhazovali do stavebních kontejnerů jízdní kola, kompoty, marmelády, lešenářské trubky a další věci nesporné materiální i historické hodnoty. Sbírky, které často vznikaly po generace, končily na smetišti. A bylo mi z toho smutno.

Přímo před našima očima zaniká jedinečný kulturní odkaz. Zatímco vilou po pradědečkovi nebo svým vznešeným rodokmenem se chvástá kde kdo, za hromady nasbíraných věcí se lidé stydí. Co je ale opravdovějším důkazem o píli a shánčlivosti našich předků než sklep plný věcí? Takový prostor by měl být pýchou celé rodiny, ne předmětem studu.

Navzdory všem špatným zprávám věřím, že pro budoucnost hromadění věcí přesto svitla naděje. Jak jsem si povšiml při běhání v Praze, zcela spontánně se tu na zídkách a předzahrádkách začaly objevovat různé předměty k rozebrání. Sám jsem tak přišel k toastovači (už druhému do domácnosti o jednom člověku) a dětské autosedačce (dítě nemám).

Možná tak vlastně nakonec tradice nezaniká. Jenom se věci přesouvají z jednoho sklepa do druhého, kde si jich budou vážit o něco víc.