Bezstarostný půvab humoru

Post Image

Bezstarostný půvab humoru

Play icon
4 minuty

Ilustrační foto Profimedia.cz

Jednou z mnoha věcí, ve kterých Češi vynikají, je náš smysl pro humor. Každý sociolog, psycholog a historik by jistě dokázal poskytnout vlastní složité vysvětlení tohoto fenoménu. Já osobně si myslím, že za vším stojí kombinace vynalézavosti a touhy se občas postavit proti systému (ale zase ne moc, aby z toho nebyl průšvih).

Mistrovskou disciplínou humoru je recese. Jedná se v podstatě o dlouhý vtip provedený na veřejnosti – ovšem jen jednou a s nejistým výsledkem. To představuje mnohem větší výzvu než drobná humorná poznámka, nebo dokonce pouhé zopakování vousatého vtipu. Provést kvalitní recesi je náročné, ovšem Česko pro každý takový pokus naštěstí představuje dokonalou živnou půdu. Protože humor je součástí naší kultury, málokdo chce být v pozici člověka, který nepochopil vtip. Kdo recesi pochopí, ten se zasměje, a ostatní mlčí. Většinou se nebouří nikdo.

Osobně mám rád recesi, která zkouší, co všechno lidé vydrží. Velkým životním vzorem je mi v tomto ohledu Albert, kamarád a majitel cestovní kanceláře. Na podzim 2019 se vydal do jedné vesničky na Vysočině, aby domluvil první vánoční trhy v historii obce. Sám zařídil pár stánků, o další se postarali místní. Albert zájezd na vánoční trhy zařadil do nabídky a vyprodal celý autobus. Vesnička na Vysočině se totiž jmenuje Vídeň a on zcela pravdivě inzeroval „Vánoční trhy ve Vídni“. Vrácení jízdného nepožadoval nikdo a ohlasy byly natolik dobré, že Albert pro příští rok chystá zájezd do Mnichova. Toho na západě Čech, samozřejmě.

Pozoruhodné na podobných počinech mi přijde, kolik času a úsilí jsou lidé recesi ochotni věnovat. V tomto kontextu mě letos zaujal například příběh obce Prysk. Nějaký hrad nebo alespoň zříceninu najdete na každém druhém severočeském kopci, ovšem zrovna ten tyčící se nad Pryskem byl vždy prázdný. A tak se to místní v roce 2014 rozhodli změnit. Patnáct mužů vytáhlo od obecního úřadu až na vrchol kopce obří skákací hrad a následně ho za pomoci dieselového agregátu nafoukli. Na Středním vrchu tak poprvé v dějinách zavlál hradní prapor (ten si nechali vyrobit a také ho tam dotáhli).

Podobné dadaistické projekty vidím jako báječné východisko ze stereotypu všedních dnů. Jednou jsem například takhle v Pardubicích před vyprodaným sálem seděl na zelené skládací židličce a s prutem v ruce vyprávěl o tom, jak jsem se dostal k rybaření. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nejednalo o přednášku Jakuba Vágnera, za něhož jsem se vydával. Skutečný Jakub Vágner se mezitím chechtal za zvukařským pultem – sláva mu za to, že na tenhle návrh přistoupil.

A proč o tom píšu? Jen abych připomněl, že součástí života v naší zemi nejsou jen špatné zprávy, které plní titulní stránky novin, ale taky podobně krásné a bezstarostné věci. Věřím, že je důležité si to připomínat. Tak neklesejte na mysli a něco podobného doma naplánujte. Ať pak máte o čem vyprávět u piva, až se zase otevřou hospody

Podpořte Reportér sdílením článku