Kachnou proti osamělosti

Když jsem před lety studoval v Brně, svůj sociální život jsem řešil docela jednoduše. Stačilo se večer vydat do centra a zapadnout do prvního baru – skoro vždycky jsem tam někoho potkal. A když náhodou ne, pak vše vyřešila SMS náhodnému kamarádovi. „Seš někde?“ Ať už byl doma, nebo v baru, dělilo mě od něj patnáct minut chůze.

Před třemi roky jsem se ale přestěhoval do Prahy a můj život se v tomto ohledu zásadně proměnil. Což o to, kamarádi taky vždycky někde byli – jen na druhém konci města. Obyčejně navíc měli namířeno na nějakou dávno vyprodanou akci nebo vyráželi na drink s kolegy, které jsem neznal. A to se Mohamed nabízel, že přijede k hoře! Hora k Mohamedovi nepřijela nikdy.
„Vršovice? To je daleko…“ shodovali se kamarádi.

Po dvou třech odmítnutích jsem si tak často zašel vypít dvě piva sám do nějakého podniku v Krymské. Abych nezabíral stůl, obvykle vestoje. A abych nevypadal tak bezprizorně, obvykle s cigaretou v puse, i když normálně nekouřím. Brzy jsem pochopil, že pro společenský život v Praze budu muset zvolit jinou strategii. A tak jsem se poradil se zkušenějšími přistěhovalci.

„I když lidi možná nepřijdou, vždycky jim udělá radost, když něco uspořádáš a pozveš je,“ poradil mi můj kamarád Martin. A tak jsem začal pořádat všechno možné. Jeden tým pro hospodské kvízy jsem založil, druhý infiltroval. Lístky na akce jsem začal kupovat dlouho dopředu a rovnou po dvou, dal jsem dohromady skupiny přátel všeho dobrého – saunování, gastronomie a deskových her. Touha někam patřit mě zavedla tak daleko, až jsem se uchýlil i ke sportu – konkrétně k pétanquu a šachu.

V plánování akcí mi hodně pomohl jeden neobvyklý krok. Sepsal jsem si seznam přátel z Prahy. Už při jeho psaní mě potěšilo, kolik lidí vlastně mám rád. Když prahnu po lidském kontaktu, projedu si ho jako hladový člověk kuchařku – a pozvu někam lidi, které jsem dlouho neviděl.

Nakonec se stalo, co Martin sliboval. Stačí vymyslet něco lepšího než pití piva, obepsat pár lidí ze seznamu a vždycky se někdo připojí. Spousta mých přátel se začala kamarádit mezi sebou, což mi usnadňuje práci. Jsem obklopen lidmi, které mám rád, a ještě nemusím přebíhat z večírku na večírek.

Po třech letech jsem také konečně pochopil, jak přimět lidi jezdit do Vršovic. Od nového roku jsme u nás doma začali pořádat obědy pro kamarády. A výsledek je velmi přesvědčivý. Když vypustíte do světa zprávu, že se v neděli bude péct kachnička, Vršovice najednou nejsou daleko a čas mají i velmi zaměstnaní lidé.

Takový nedělní oběd doma přímo dýchá rodinnou atmosférou. A mám pocit, že právě ta spoustě lidí ve velkých městech chybí. Proto je pro ně třeba oběd doma nebo pétanque na zahradě lákavější než ordinérní posezení v hospodě.

Výsledek mého tříletého zkoumání je tedy jednoduchý. Pokud si připadáte sami ve velkém městě, nezoufejte. Stačí dát do trouby kachnu a obepsat kamarády ze seznamu. Buď přijdou, nebo jim alespoň uděláte radost.