Ticho na vlastní uši

V malebné zadumané krajině můžete najít jednu zajímavost tak utajenou, že ji nezná ani většina místních. Skupina studentů architektury poblíž vesničky Pähni vybudovala trojici dřevěných megafonů, které zesilují každý zvuk lesa. Autobus k nim nejezdí, stopaře ale na estonském venkově vezme každý. Stačí se tak dostat do nedalekého městečka Võru, kterým prochází hlavní silnice, a zdvihnout palec.

Toužil jsem ty megafony navštívit – a jednoho červencového dne roku 2018 se mi to konečně splnilo. Ve společnosti mladého farmáře Maxe jsem vystoupil z modrého fordu, napjatě jsme si stoupli mezi megafony… a nestalo se vůbec nic. Slyšeli jsme jen úplné ticho. „No, tak alespoň to ticho slyšíme víc nahlas,“ konstatoval Max.

Slyšet ticho víc nahlas. Tahle fráze mi utkvěla v paměti. Vzpomněl jsem si na ni začátkem března, když byla v Praze vyhlášena karanténa. Všichni jsme pocítili, že je něco jinak – a myslím, že za tím stálo právě nezvyklé ticho. Když na něj člověk není zvyklý, může působit znepokojivě. Ve skutečnosti je to ale návrat ke komfortu, který jsme ve městech přestali očekávat už dávno.

Ticho přitom máme všichni rádi. Každý, kdo se z města vydá na výlet do přírody, se nad tím nezvyklým tichem alespoň jednou pozastaví. Je to totiž právě ticho, které nám umožňuje na okamžik zapomenout na svět kolem a toulat se jen ve svých myšlenkách.

Téma ticha mě zajímá od doby, kdy mě na cestách potkal docela opačný zážitek. V Turecku jsem se ocitl na bujaré oslavě, při které se střílelo z kalašnikovů a brokovnic do vzduchu. Jako trvalá vzpomínka mi zůstalo chronické pískání v uchu. Říká se mu tinnitus, a když ho během prvních týdnů nevyléčíte sérií infuzí, pravděpodobně vás bude provázet už navždy.

Protože se tinnitus může zhoršovat, musím se vyhýbat všemu hlasitému. V létě 2014 jsem se tak začal obklopovat tichem a brzy mi došlo, kolik naprosto zbytečných zvuků necháváme vstupovat do svého života. Třeba takové cinkání zpráv na telefonu. Dřív mě každou chvíli vytrhlo od soustředění na cokoli, co jsem zrovna dělal. Teď mám všechny zvuky vypnuté. Na klíčích pořád nosím krabičku se špunty do uší a nasazuji si je, kdykoli mi něco přijde příliš nahlas – na koncertě, ve vlaku nebo když jdu kolem silnice, kde občas zatroubí auto.

Jen málo věcí mi do života přineslo tolik radosti jako znovuobjevený půvab ticha. A proto všem už roky s urputností misionáře doporučuji, ať se zkusí tichem obklopovat. Není to něco, co bychom ve vztahu ke svému zdraví řešili tolik jako třeba stravu nebo sport. Myslím si ale, že bychom na ticho neměli zapomínat. Ticho s sebou totiž nepřináší prázdnotu, nýbrž soustředění. Stačí slyšet ticho a myšlenky přijdou samy.