Pěší pouť na vozíku: Zbavit se pocitu, že jsem břímě.

Svému vozíku říkáte „kriplkára“. Mají lidé pochopení pro takový humor?

Ne vždy. Zjistila jsem, že leckomu vadí, když boříte jeho zažité stereotypy. Společnost tak nějak očekává, že by vozíčkář měl být smutný a sedět doma v teplácích. O to víc mě baví tyhle předsudky bourat.

Byl i tohle motiv vaší pouti do Santiaga?

Ale kdepak, to bylo dílo náhody. Má kolegyně Katka (Ladislava pracuje jako tisková mluvčí Ligy vozíčkářů, pozn. red.) jednou přišla do kanceláře a řekla: „Holky, jdu pěšky do Santiaga. Kdo půjde se mnou?“ Přihlásila jsem se já a Aneta. A bylo rozhodnuto. Tedy, že Katka s Anetou půjdou, já pojedu. Vůbec jsme neřešily, že by vozík mohl být problém, od začátku nám to přišlo jako prima nápad.

Mohla byste takovou cestu podniknout i úplně sama?

To by nešlo, moc toho nenajezdím. Jedna ruka mi skoro nefunguje, takže bych se jen točila dokola. Ale ta druhá, s tou bych mohla klidně i trhat kytičky.

Co jste si od pouti do Santiaga slibovala?

Jsem věřící člověk a už jsem o ní párkrát předtím slyšela. Nic moc jsem si ale neslibovala. Nerada si zjišťuji informace předem, člověk si vytvoří očekávání a je pak smutný, když se nenaplní. Baví mě ale soutěžit a tak mě zaujalo, že se na cestě sbírají razítka.

Soutěžíte často?

Docela jo. Třeba vloni jsme se s kamarádem domluvili, že on se bude učit vařit a já chodit. Za každé jídlo, které uvařil, jsem ušla několik stovek metrů o berlích. Abychom se navzájem motivovali. Dokonce jsem si tehdy v práci vytvořila okruh a kolegové mi stopovali čas. Taky jsem si zaregistrovala doménu chodimvole.cz, kam jsem psala výsledky.

A jak to dopadlo?