Czech story pana Rudyho

No víš, my máme docela zajímavou rodinnou historii. Přemluvil jsem tátu, aby to nějak dal do kupy, ale bůhví jak to dopadne – vyprávěl mi před několika lety Jan Barta, úspěšný internetový podnikatel. Kniha s „kupou“ pamětihodných příběhů jeho otce Rudolfa, exulanta a muže mnoha profesí, se nerodila lehce.

Rudolf Barta své zážitky nejprve nahrál, pak přemluvil bývalé spolužáky z gymnázia, aby desítky namluvených hodin převedli do psané podoby. „Rudolf nikdy nepomýšlel na to, něco psát. Próza se mu děla sama, s jemnou, ale zřetelnou linkou bluesové poezie,“ vysvětlil spolužák, překladatel Tomáš Vrba a pochválil mravenčí práci bohemisty Jana Horálka (který byl tím, kdo smršť nahraných vzpomínek krotil a řadil do kapitol).

Kniha s názvem Ručičky věžních hodin vyšla loni. A příběhy Rudolfa Barty, které on sám ještě doplnil v rozhovoru, jsou mnohem větší jízda, než jsem čekala.

Křižíkův duch

V jihočeském městečku Bechyně začíná sněžit. Na terasovité zahradě svažující se k řece Lužnici pobíhá labrador Ike. „Víte, proč se tak jmenuje? Na počest Eisenhowera!“ oznamuje mi Rudolf Barta s odkazem na přezdívku někdejšího amerického prezidenta – a zavelí, abychom šli dovnitř.

Bartova rodinná historie se táhne docela hluboko do minulosti, mimo jiné i k muži, o němž noviny na konci devatenáctého století psaly jako o „českém Edisonovi“. Prapradědečkem Rudolfa Barty byl František Křižík; jeho obraz coby zádumčivého pána s plnovousem ostatně v bechyňském domě visí. Rudolf Barta vypráví, že Křižík byl sice geniálním vynálezcem (oblouková lampa, elektrické jízdní dráhy, svítící fontána na pražském Výstavišti a další „majstrštyky“), ale podnikání mu nešlo. „Kdyby ho nedržel nad vodou můj praděda, skončil by bídně.“