Ten, který si pořád hraje

Pamatuje si Vladimír Chvátil, kdy začal vymýšlet vlastní hry? „To teda ani náhodou,“ rozesměje se šestačtyřicetiletý Brňan. „Přijde mi, že snad všechny děti si je vymýšlejí. Já jen nikdy nepřestal.“

Budoucí úspěšný autor deskových i digitálních her měl už jako úplně malý kluk přístup k tehdejší raritě: počítači. Jeho maminka pracovala v sedmdesátých letech ve výzkumném ústavu pletařském a používali tam i obrovskou sálovou mašinu, jakou dnes už uvidíte leda v muzeu. „Nebyl to samozřejmě stroj na hry, měl jen řádek textového výstupu, ale stejně si tam technici nějaké hry nahráli a já se k nim svátečně dostal. Matně si pamatuju, že tam byla třeba verze klasické textové hry Hammurabi.“

Na gymnáziu už stolní počítače měli – české IQ 151. Chvátil se nicméně naučil programovat ještě dříve, než se k nim poprvé posadil. „V časopise Květy tehdy vycházela série článků Programování v BASIC. Fascinovalo mě to a napsal jsem tehdy svou první počítačovou hru – popsal jsem tím programem velký čtverečkovaný sešit.“

Do stroje ji vlastně už nikdy nepřepsal.

Revoluce na bojovce

Když popisuje dospívání, člověk si bezděky vybaví ajťácké klišé: obrýleného mimoně, co sedí v potemnělém pokojíku před monitorem a nechodí ven. Doma sice osmibitový Commodore 64 měl, ale v přírodě trávil času taky dost – s pionýrským oddílem. Lítali po lese (a hádejte, kdo vymýšlel bojovky.)