Neřeším. Kreslím

Elišce Podzimkové bylo šestnáct. A asi tři čtvrtě roku bylo něco špatně: svědila ji kůže, potila se v noci, bývala unavená. Po dlouhém tápání lékaři nakonec studentce pražského gymnázia sdělili diagnózu – nádorové onemocnění. Hodgkinův lymfom. „Absolutně jsem nevěděla, co se děje, pořádně jsem ani neznala slovo onkologie. A teď jsem se tam jela léčit.“

Chemoterapie a ozařování trvaly rok. „Já se z toho překvapivě moc nehroutila, horší to asi bylo pro rodiče. Na dětském oddělení málokdy slyšíte slovo rakovina, doktoři se mu vyhýbají, to slovo je strašák. Bavili jsme se o nemoci, která se dá vyléčit, brala jsem vše jako hodně zákeřnou chřipku,“ popisuje. Nejhorší pro ni byla ztráta vlasů. Veřejná známka toho, že nejste v pořádku. Od pojišťovny dostala poukázku na paruku. Pořídila si z hecu pankáčské číro – a tenhle střih, už vlastních vlasů, nosí rozčepýřená blondýna dodnes.

Aby jí to v nemocnici utíkalo, táta jí donesl tehdy čerstvou technologickou novinku – tablet. Eliška ležela a čekala, až dokape chemoterapie, prohlížela fotky z domova, klikla na obrázek jejich kočky – a inspirace hned přišla. Otevřela grafický program a dokreslila před ni ptáčka. A takto, přidáváním vlastních prvků do už hotových fotografií, tvoří dodnes. „Já totiž zažívám úzkost z pohledu na bílý papír. Je to pro mě moc prázdna, kreativita se mi nezapne, potřebuju na něco reagovat a pak to jde samo.“ Její maminka i dědeček byli také výtvarníci, talent podědila. Ale přístup si potřebovala najít svůj.

„Nejsem takový blázen, že bych kresbičky viděla všude, kam kouknu, ale jo – občas třeba jdu ven se psem a hned mě napadá, co bych kam dokreslila.“

Léčba dopadla dobře, kritických pět let po ní, kdy se nádor nejčastěji vrací, taky. „Pár zdravotních následků si nesu, musím se hodně hlídat, ale ač to bude znít jako klišé, nemoci nelituju. Dospěla jsem, a rychle. Neprošla jsem si kvůli tomu třeba klasickou pubertou, což ale u mě asi nebylo na škodu,“ uchechtne se. „Jsem teď asi lehkomyslnější člověk, než bych byla, chci si to na světě užívat tady a teď, nečekat na život potom. Neřeším pravidla, hypotéky, životní plány. A možná právě díky nemoci se živím kreslením a animací.“

Neflákej se v Americe