Paní Laser

Holky, nebojte, vím, že vám to tolik nepůjde, ale společně to nějak zvládneme – pronesl před dvaceti lety starostlivě učitel primy zlínského gymnázia na úvodní hodině fyziky.

Jedenáctiletá Kateřina Falk (tehdy se ještě jmenovala Straková a v lavici se doposud spíš nudila) zvedla překvapeně hlavu. „Myslel to v dobrém, neurážel nás. Nechci ho nijak pranýřovat, nicméně ta věta se mi zaryla hluboko do paměti, pamatuju si ji doslova. Byl to opravdu definující moment. Strašně mě to totiž zaujalo. Co to řekl a proč? Měla jsem vždy technické věci spojené spíš s mámou, architektkou, která mi před spaním jakožto fanynka vědecko-fantastické literatury vyprávěla o velkém třesku.“

Učitel ji svým „hlášením pro holky“ znepokojil – a motivoval. Fyzice se z trucu začala víc věnovat a následující písemky měla vždy bez chyby. Brzy začala za čokoládu doučovat i další děvčata ve třídě; nakonec měly dívky lepší výsledky než kluci. „Já je to totiž učila jinak. Učebnice i výklad byly samy o sobě příšerné, takže jsem si to vždycky musela přebásnit, namalovat a pak jsem to pochopila raz dva a spolužačky taky,“ říká Kateřina Falk. „Ostatně, nás to potom všechny bavilo, pamatuju si, že na lyžáku jsme třeba jen tak probíraly zakřivení vesmíru,“ vypráví pobaveně třiatřicetiletá žena s dredy a piercingem v obočí.

Fyzika jí nejen šla, ale postupně ji začala i hodně bavit. „Předtím mě zajímala spíš zoologie, kosmonautika, spíš jsem byla přesvědčená, že budu lítat po Africe za slonama nebo stavět raketoplány.“

Kde se takové dětské sny vzaly? Vyrostla mezi nimi: tatínek četl sci-fi, pracoval s počítači, pájel doma plošné spoje. Maminka navrhovala domy, a když chtěla odpočívat, koukala i s dcerou na Star Trek. Když bylo Kateřině koncem osmdesátých let pět, už měli doma počítače Atari a Commodore 64 – a ona na nich hrála hry.