Přimět vesnici, aby zametala najednou

12. listopadu 2017

Reportér 11/2017 · Číslo 39

Na svatbě v ukrajinském stylu byla Kateřina Šedá nejenom za „režisérku“, ale i jako svědkyně ženicha.
foto Monika Hlaváčová

Jako první Češka vystavovala v prestižní londýnské galerii Tate Modern, má bezpočet výtvarných ocenění. Přesto nemaluje, netvoří sochy ani instalace. Kateřina Šedá o sobě tvrdí, že je něco jako sociální architektka. V říjnu vrcholila její zatím poslední akce nazvaná Made in Slavutyč: do Česka dovezla desítky Ukrajinců z černobylské zóny – a dala je dohromady se svatbou v Brně.

V zahradě Jurkovičovy vily v brněnských Žabovřeskách se řadí svatební hosté. Posilňují se ukrajinskou vodkou, ženy si na hlavách upravují věnečky v ukrajinském stylu, tradiční ukrajinské výšivky zdobí jejich svatební šaty. Víc než čtyřicet svatebčanů přijelo z města Slavutyč, kam byli po havárii jaderné elektrárny v Černobylu přesídleni lidé z města Pripjať. Přesto se tady odehrává svatba českého ženicha a české nevěsty, kteří ještě před dvěma měsíci o Slavutyči nevěděli vůbec nic. Pak ale narazili na výzvu umělkyně Kateřiny Šedé, která hledala svatebčany do svého projektu nazvaného Made in Slavutyč.

Do Slavutyče pozval Kateřinu před třemi lety tamní organizátor festivalu dokumentárních filmů. Chtěl, aby mu pomohla překonat nezájem místních o festival, aby obyvatele města vyburcovala z letargie. Má totiž takovou pověst – umí přimět lidi, aby vystoupili ze své normálnosti a zapojili se do projektů, které jsou na první pohled šílené a mění jejich vnímání světa kolem. Něco, co se nedaří politikům ani pořadatelům kulturních akcí, na co jsou najímány agentury s obřím rozpočtem.

Nic tady není!

Jedním z počinů Šedé byl před čtrnácti lety projekt ve vesnici Ponětovice, při kterém přemluvila obyvatele, aby jednu sobotu dělali všechny běžné činnosti současně – zametali před domem, šli na nákup pro tytéž suroviny, vařili stejný oběd. Ponětovičtí o své vsi říkali: Nic tady není! Název projektu Nic tam není odvodila umělkyně právě z tohoto konstatování.

„Téma normálnosti je vlastně dodnes jedním z hlavních společných jmenovatelů mých akcí,“ říká Šedá.

Pak přišel projekt s vlastní babičkou, která byla po odchodu do důchodu apatická a ztratila o všechno zájem – a protože celý svůj aktivní život vedla sklad domácích potřeb a železářství, přiměla ji její vnučka, aby jí o předmětech, které prodávala, vyprávěla, a společně je pak kreslily. Za tuhle akci Je to jedno (název je zase odvozen od opakující se věty, kterou babička používala) získala Šedá v roce 2005 Cenu Jindřicha Chalupeckého, naše asi nejprestižnější výtvarné ocenění. A to přesto, že s výtvarným uměním mají její akce společného jen málo – i ona sama se cítí být částečně socioložkou, psycholožkou, architektkou či manažerkou.