Salabka. Od Karla IV. po krupicovou kaši

Zprvu trpké zdálo se Karlu IV. víno sklizené v českých zemích. To známe. Ale co v praxi 14. století skutečně obnášela zpráva, že sem přivezl panovník z Burgund rulandské víno? Jak ho vysadil? Jen na nějaké královské vinici? Kdepak, vinice se vinuly na mnoha jižních svazích v okolí hlavního města. „Jako osvícený panovník kázal zakládat vinice na všech kopcích obrácených k poledni ve třech mílích okolo Prahy. Výměnou za to bylo osvobození od všech daní na dvanáct let. Z té doby se i tady datuje rulanda,“ popisuje s nadšením z moudrosti Karla IV. restauratér Jan Tomášek, který spoluvlastní největší pražskou vinici s restaurací Salabka v Troji.

Po burgundské stopě

Dědictví prošlo staletími a rulandskou odrůdu na Salabce, jejíž klima má průměrnou teplotu pár stupňů nad pražským průměrem, najdeme i dnes. Vinice zde byly už ve 13. století, poslední obnova započala v roce 1953; z té výsadby stále plodí ryzlink rýnský. Když před pár lety noví majitelé probírali vinici k životu, odjeli pro rady ve stopách slavného krále. „Podnikli jsme cestu do Burgundska za vinařem, který se specializuje na sazenice vinné révy. Doporučil nám vhodné klony rulandy. Přivezli jsme sazenice z Francie jako Karel IV. ,“ dodává Jan Tomášek, který měl být na Salabce původně pouze finančním investorem. Letos na jaře se však stal jejím jednatelem.

Cesta do Francie se zúročila. Přišlo překvapující zlaté ocenění za nejlepší červené extra suché víno v loňské republikové soutěži Krále vín pro rulandu modrou (Pinot Noir Reserva 2012). V kategorii červených suchých a polosuchých vín zvítězila sousední vinice sv. Kláry, která spadá pod Botanickou zahradu hlavního města – i ta zaujala odrůdou rulandy modré roku 2012. Obě ceny svědčí o mimořádnosti klimatu nad blízkou zoologickou zahradou.

Tatínkův sen

Na počátku investice do zchátralé Salabky byl sen otce Jana Tomáška, spolumajitele nedalekých Lékařských laboratoří, které s dalšími kolegy privatizoval v devadesátých letech. „Tatínkovým snem bylo se odstěhovat na stáří na menší vesnici a provozovat restauraci,“ říká syn Jan. Kvůli otcovu podnikání v laboratořích vystudoval Vysokou školu ekonomickou. „Akorát jsem odpromoval, načež tatínek v červnu 2005 náhle zemřel na mrtvici, bez možnosti jakéhokoliv rozloučení. On byl ten, který držel firmu, a já jsem se najednou ocitl v situaci, kdy jsem byl odpovědný za sto lidí. Nakonec se dařilo. Dále jsme rostli a rozšiřovali se o další pracoviště, ale pak se v oboru objevili velcí investoři a peníze, se kterými už nešlo soupeřit. Proto jsme podnikání předali,“ svěřuje se s rodinnou historií.

Do práce do laboratoří se denně jezdilo právě kolem Salabky. Tehdy se potkali s majitelem tamních nemovitostí panem Čermákem a rozhodli se spojit pro podnikatelský záměr. „Dělat jenom restauraci by mě netěšilo, tady je ten příběh širší, je to v této době největší vinice v Praze. A svou roli hrála i snaha zachránit prostor před developerskými tlaky,“ vypráví.