Zbohatl Babiš jako anděl?

Andrej Babiš popisuje Českou republiku a její politické vůdce mnohem tvrději než prezident Zeman, dokonce i tvrději než komunisti, kteří mají šíření zkázy povinné. Pro Babiše je každý zloděj a korupčník. Každý kradl, všichni kradli, a až se přestane krást, což je jeho cílem, zbohatneme i my chudí. Česká republika minulých dvacet pět let byla zemí bez zákona, bez pravidel, plná mafiánů, kmotrů, korupčníků a jiné hnusné havěti. Babiš musí mít o zločinu rozsáhlou dokumentaci, když za zloděje označí veřejně kdekoho: škoda, že ji ještě nepředal orgánům trestního řízení. Ale hlavně − Babišův plastický a barvitý popis zhouby, která republiku postihla, vyvolává důležitou otázku: A co on sám, miliardář Babiš?

Celou tu dobu prožil jako přední a významný privatizátor, nahromadil velký, původně státní majetek a stal se jedním z nejbohatších občanů. Jak toho docílil? Copak on nenarazil na korupci, na podvodníky, na tuneláře a zloděje? Jako zázračný anděl proplul těmi dvaceti pěti lety zcela čistý a nedotčený tím ohromným množstvím svinstva? A co zloději, mafiáni a tuneláři? To si nechali vzestup tohoto andělsky čistého kapitalisty líbit? Jen mu přihlíželi a strpěli, aby je, zkušené ničemy, tento poctivý člověk předběhl v hromadění majetku?

Nabízí se několikeré vysvětlení tohoto zázraku. Buď je pan Babiš skutečně zázračný anděl, v hnoji byv, křídel si neposkvrnil. Věříte té pohádce? Nebo se naopak poskvrnil, korumpoval státní úředníky, podváděl a tuneloval fondy i naivní lidi, sál ze státu majetek mimozákonnými cestami − a dnes mocnou silou svého bohatství drží své činy pod pokličkou? I to vypadá dost pohádkově. Třetí možností je, že Babiš je v pořádku, jeho zbohatnutí je podle zákonů i mravů, ale v pořádku není Babišův popis transformující se republiky. Že je to jen zneužité, přehnané, pokřivené metání špíny a hnoje na jiné lidi, jehož cíl je politický – zdrtit politické odpůrce, jejich politické strany, vyšvihnout se nahoru pomocí vymyšlených či překroucených legend a obviňováním konkurence dosáhnout vlastního prospěchu.

Všichni kradli, jen on má miliardy a nekradl? Nebo nekradli všichni, ale jen někteří? Co je to vlastně za proces, to tažení proti korupci? Proč je stále ohromný nepoměr v ohromném množství veřejně obviňovaných a malém množství odsouzených? A jaké je množství obviněných, jejichž kauza dávno zkameněla? Jako by těžiště boje proti korupci bylo v tom emotivním obviňování, ne v racionálních důkazech a trestech. Babiš sám, když to tažení očisty dnes vede, by měl na svůj majetek a jeho minulost důkladně posvítit. Co, za kolik, kdy, kde a jak privatizoval, kupoval, kdo to financoval, jakou roli v jeho bohatnutí hrál stát a státní úředníci. Doložit to. Smlouvy, razítka, účty. Je jako ministr financí a majitel obrovského léna, které je státním rozpočtem kontaminované (nebo ne?), ve zvláštní obtížné situaci. Všech podezření, která se kolem něj kupí, se zbaví jedině naprostým projasněním svého hospodářského a podnikatelského dějepisu bez použití kouzelné formule „obchodní tajemství“. Když chce mít obchodní tajemství, neměl chtít politiku. V politice platí (měla by platit) vyšší kritéria než tajemství obchodníkovo.

Vlastně je divné, že to osvícení majetku dosud neudělal. Řadí se tak k těm, které sám s lehkou myslí obviňuje. I jeho mohou jiní obviňovat (a obviňují) stejně lehce. Sám ví nejlépe, že v České republice platí smutná poučka: obrovský majetek, není-li sám už zločinem, vrhá obrovský stín. A je-li jeho majitel místopředsedou vlády, ministrem financí a majitelem prvního (úspěšného) soukromého hnutí, je ten stín hned trojnásobný.