Čapek, Strž, obstrukce

Sotva první březnový víkend ztichla vlna obstrukčních vášní ve sněmovně, bylo potřeba zajet na Čapkovu Strž. Je tam právě výstava dokumentů, kterou by člověk nejraději neviděl. Ale přece jen, co to je za dokumenty a jak to tehdy bylo? Jde o poslední podzim Karla Čapka. Začal Mnichovem, jenž otevřel stavidla vší špíny, které byl (a dodnes je) český národ mocen.

Září 1938. Občané jsou plní odvahy, odhodlaní statečně za svou svobodu a demokratickou republiku bojovat. A hned za pár týdnů jsou v čele druzí občané. Druhá republika. Ukrutné národní svinstvo, matlavé bahno, nenávist a řev. Denunciace jako mravnost. Jakýsi panslovanský mussolinismus s pachem hitleřiny, nic než národ, vše proti Židům a přisluhovačům, jako byl TGM, proti literátům jako Čapek, proti brejlatejm, vzdělanejm, proti té cizácké verbeži. To všechno dokumentuje výstava na Čapkově Strži. Snad jen slavná věta v jednom z těch Árijských bojů, či jak se ty tehdejší špinavé plátky jmenovaly, tam chybí, tak ji doplním: Čapek psal naschvál tak, aby měl světový úspěch. Národu tím neposloužil.

Žádné další citace nenapíšu. Kdo chce, ať si to najde, ale předem ať si vezme prášek. Čapek, tak laskavý, nekonfrontační člověk, pozorný k lidem, vášnivý zastánce svobody a humanity. Proč on? Tolik špíny na něj navalily jakési nuly. A nejen nuly, jiní přední mužové národa, literární konkurenti, filozofové tmy. Udělám vše, aby Čapek Nobelovu cenu nedostal, slibuje písemně v tisku jeden jiný literát, asi vynálezce známého úsloví chcíplo mi prase, kéž chcípne i Čapkovi. Tolik kilogramů nepochopitelné nenávisti a krvelačnosti. Čapek se pokoušel (chabě) bránit. Zastání měl maličko, bylo asi už rozumnější k těm průtržím špíny mlčet. O Vánocích umřel, nenapíšu, že raději než žít v tomhle…

Co vám Karel Čapek udělal, že jste ho tolik nenáviděli? Stručně: nebyl jako vy. Vaše nenávist tehdy byla možná ještě v plenkách. Potkávali jsme ji později, když uzrála. Po květnu 1945, kdy česká krvelačnost vraždila na ulicích bezmocné německé civilisty. Po únoru pokračovala dál, změnila slovník a nasytila ho ruskou nenávistí a domácími šibenicemi. Nic, nic než bahno. Ale po listopadu 1989 se nikdo na komunisty nevrhal, že je právem msty upálí. Aha, lidé zloby a nenávisti už nejsou, říkal jsem si. Omyl, byli. Jen mlčeli ze strachu, ale brzy jim otrnulo a dalších třicet let kolorují veřejný život v České republice svými špinavými barvami.

Dva čeští spisovatelé mohli být v dobách, kdy Nobelova cena ještě měla úctu a vážnost, tou cenou ověnčeni. Čapek před německou okupací, Kundera po ruské okupaci. Nerado se o tom mluví, ale v obou případech zasáhli Češi. Byli proti. Protestovali. Jedni veřejně, Čapek národu neposloužil. Druzí v zákulisí, Kundera národ v cizině zradil. Ceny byli oba nehodni. Ani Masaryka neměl lid rád. Židákoval, divnej brouk. Hanobil rukopisy, hájil Hilsnera. Jeho pradědeček prý eskortoval Havlíčka do Brixenu. Když bylo vybojováno, změnilo se jméno TGM na české „náš tatíček se žejdlíčkem“ samovolně.

A jsem zpátky tam, odkud jsem vyšel. Jedu ze Strže do města, kde je sněmovna, politika, veřejnost bez bázně a zábran. Vláda nás nebude okrádat, řvou a ramplují nábytkem sněmovny. Znám je podle obličejů. Zlé, sebevědomé, nasupené. Po Mnichovu nám to dali sežrat. I Čapkovi. Sežrat nám to dali i v květnu 1945, po únoru 1948 znovu. Od nepaměti to dávají sežrat Američanům, kteří už dvakrát zachránili Evropu před nevolnictvím. Slyším ze sněmovny křik obstrukcí. Vrší zlá slova bez smyslu, křik má vzteklost a zuřivost. Věřil jsem kdysi, že už tu nejsou, ale oni tu budou i za sto let. Stále stejné obličeje, nesmrtelné.