V zuřivosti ulice

Běží demonstrace, v Praze se v březnu demonstranti střetli s policií, pokusili se demolovat veřejný prostor i soukromý majetek. Policie trošku chrání sebe i lidi a majetek před útoky, leč moc toho neuchrání. Agrese stoupá, mění se v jakési nepsané zvykové právo, které demonstranty chrání nejvíc. Tak přitvrzují, když to jde.

Někteří občani mají před zákonem extra postavení. Jmenuje se imunita a kdysi sloužila poslancům jako ochrana před zvůlí vládců. Dnes před zvůlí vládců chránit (v naší republice) nemusí nikoho, přesto ji poslanci mají i při různých korupčních a majetkových kauzách. Rozhodně by jim prospělo, kdyby takovou imunitu neměli. Právo na spravedlivé vyšetřování, soud a trest, případně na ochranu politických práv a svobod musí mít v demokracii všichni občané, nejen ti extra vybraní. Zvláštní pravomoc má prezident, může podle svého uvážení chránit některé občany před účinky trestního řízení a rozhodnutí soudů. Zdědil feudální výsady, které demokracie nepotřebuje. Zeman předvedl, jak bezostyšně se dají zneužívat. Imunitou pro opilé poslance za volantem to kdysi začalo, milostí pro velké zloděje, kamarády prezidenta, to končí.

Když jednotlivec demoluje auta, přepadne policistu, zapaluje, co hoří, omezuje veřejnou dopravu, je zatčen a potrestán. Totéž postihne každého, kdo jiného drží v zajetí jako rukojmí, kdo vydírá jiného, dokud mu nesplní požadavky. Zákony tuto problematiku postihují mimořádně pečlivě, dotýká se občanských svobod. Žádný zákon neříká, že toto chování je beztrestné, když je praktikuje víc občanů naráz a označí se za demonstraci.

Všichni to ale dobře známe, v zahraničí (zatím) v podobě mnohem krutější než u nás. Demonstrace často připomínají pouliční války. Paříž hoří! Při stávajícím narůstání násilí se toho dočkáme i my. S bojem za pracovní podmínky a odborářská práva zaměstnanců už toto válčení nemá nic společného. Politické strany se často s úspěchem pokoušejí boj v ulicích ovládnout a řídit jím politiku státu. Tlačí se do čela, často už nepokrytě vytvářejí s povstalci bojově volební sdružení a snaží se přenést politické rozhodování z parlamentu, kde mají málo hlasů, na ulici k lidem, jejichž jediným mandátem je pouliční násilí, které je obvykle většího rozsahu, a znemožňuje proto policii udržet v ulicích vládu zákona.

Kultivace demonstrací by možná nebyla obtížná. Stačilo by změnit je na manifestace ve vyhrazených arénách, vybavených technicky na vyšší úroveň komunikace a informace, než nabízí řvoucí ulice. Takové arény by se budovaly a organizačně se zdarma nebo za udržovací poplatek nabízely zájemcům, kteří by potřebovali osobně něco vyhlásit lidem. Takové či jiné opatření se ovšem neprosadí, protože politikům svévole na ulici dost vyhovuje. Davem lze dobře manipulovat, pobízet ho k násilí a pod záminkou ochrany demokracie ho chránit před následky porušování zákonů. Taková libovůle má v demokratickém státě vliv pro svobodu zničující a pro extremistické síly blahodárný. Kdo se však odváží prohlásit, že vláda zákona se na ulicích nerodí, toho označí za diktátora a potrestají ho. Budoucnost vězí v zuřivosti ulice, kterou si kdekdo s demokracií rád splete.

Existuje jediná výjimka, kdy ulice pár chvil vládne. Když se kácí násilnický a diktátorský režim, hraje podpora statisíců na ulicích pro nástup demokracie důležitou roli. V takové situaci ale dnes nejsme. Dokazuje to paradoxně i zdrženlivost, se kterou demokratické instituce na pouliční devastace pohlížejí. Nic není pro extremismus blahodárnější než nejasně platná práva nejasně chápaných zákonů. A v takové situaci jsme.