Zaděláno na malér

Na prezidentský trůn se chystá za levici, národovce, stalinisty a jinou antidemokratickou čeleď dobře už známý kličkující Babiš. Co od úřadu čeká, je také známo. Moc, amnestii a dotace. Hrad, chápaný jako vrchol odborářství, chtěl i méně známý Středula.

Druhá strana, dejme tomu pravice, má kandidátů mnoho. Některé úředníci vyškrtli, někdy možná sporně, v době psaní tohoto článku nebylo jasné, jak to dopadne. Silní jsou tam dva, muž a žena. Ostatní jako by drolením hlasů voličů chtěli pomáhat Babišovi. Nebo si slast z neúspěchu nemohli odepřít. Jejich programy jsou hodně obecné, neurčité, opatrné, frázovité, naivní a nezajímavé. Přetahovali se o hrst voličů, která jim zbyla. Asi věří, že přízeň voličů se získává nudou. Ledaže by měli, a tomu je obtížné uvěřit, překvapivý tah na cíl těsně před zahájením volby – například odstoupit a doporučit svým voličům: volte dva nejnadějnější z nás. Ti by pak mohli Babiše vytěsnit, dostat se do druhého kola a pak si to, mezi námi demokraty, rozdat mezi sebou zostra. To by konečně byly volby bojové, už slyším třesk idejí a nápadů, ne jak to zatím už opakovaně máme – volit ne pro někoho, nýbrž ze zoufalství proti někomu. Ale dva týdny mezi oběma koly by na takový zápas bylo málo, a navíc – každý kandidát obvykle chce být neúspěšný na své triko a nevzdá to, i kdyby demokracie měla chcípnout.

Tak to je. Politici si neumí přihrávat. Chybně často říkají nedělejte nám z politiky hokej. Měli by naopak říkat musíme politiku jako hokej dělat. To znamená kolektivně, s cílem dosáhnout úspěchu pro celé mužstvo. Mužstvem je dejme tomu republika, ale to bychom od nich chtěli moc, cílem je koalice, nebo nejspíš jen politická strana, ba přinejhorším jen velký Já sám.

V hokeji se přihrává tomu, kdo má lepší šanci na gól. V politice se nepřihrává, tam se hraje na sebe. Proto máme tolik nevýznamných politických stran, tolik malicherných předáků v nich, doufajících, že také dají, ofsajd neofsajd, gól. Jenže góly dávají, tak to chodí, stejně v politice jako v hokeji, jen ti silní, kteří spolupracují, přihrávají a mají kolektivní nasazení, ve kterém je úspěch jednotlivce míň než úspěch celku – i pro toho jednotlivce. Jenže platí: když nezvolí mě, tož jeho taky ne. Je v tom kus staročeské demokracie, nemám prase, ať tedy chcípne i sousedovi, budeme si rovni.

Příklad z Fialy si nevzal zatím nikdo, ačkoli Fialův úspěšný pokus spojit do jedné vícebarevné fronty to původně nespojitelné by jako inspirace působit mohl. Fiala zavádí jednotu v různosti a dokáže s tím vládnout. Kdo sleduje jen vlastní cíle, dojde k bizarním výsledkům. Komunisti podporují miliardáře. Nacionalisti chválí vlast a Putina, přičemž nic není dnes pro vlast nebezpečnější než Putin. Jediné, co naši krajní i nekrajní levici, která ráda skoro splývá s krajní pravicí, spojuje dohromady, jsou sympatie k dubisku. Jednejte s Rusy o míru, žádají vládu, ačkoli dubisko nechce mír, chce dostat jednáním to, co nedokázalo uloupit ani mimořádnou válečnou krvelačností.

Terén prezidentských voleb odpovídá tomu, co bylo v politice už před nimi. Přímá volba vždy byla a je technikou samozvanců a uchvatitelů, když si potřebují potvrdit moc a odstavit od ní parlament. Sám Zeman říkával, než mu vypustili duši a splaskl: Volilo mě víc lidí než sněmovnu, tak co! Jak to mohla česká demokracie přehlédnout, když propadla dobovému nadšení, že přímá volba je vyšší typ demokracie, a vnesla ji chaoticky do ústavního řádu? Hodně si s přímou volbou ještě zkusíme, než ji někdo z ústavy zas vystrnadí. Přímá volba je silný a začarovaný politický kýč. Volební karty jsou zas rozdané na malér.