Putinův úder dějinám

Ruský imperialismus, jehož konec si zatím nedokáže nikdo představit a který se nyní znovu jasně vyjevil s Putinovou invazí na Ukrajinu, bude mít nejen zásadní vliv na příští politické uspořádání světa. Dotýká se velmi i našeho vnímání dějin posledních staletí.

Z někdejších představ části českého národního obrození o velkém bratru Rusovi už dnes zbývají jen trosky. Tytam jsou panslovanské iluze, spojované s ruským carem, později i s ruským komunismem. Stopy po ruském dubisku, k němuž se máme vlastenecky přichýlit, se ztratily již před lety, objevují se snad jen v jakési romantické metamorfóze několika Čechů. Dnes už nikdo rozumný, kdo se zabývá budoucím mezinárodním vývojem střední Evropy, s Rusy v pozitivním smyslu nepočítá. Převažuje spíše shoda, že ruský imperialismus je pro střední Evropu (a nejen pro ni) nebezpečný a jeho přínos nulový. Někdejší obrozenecký příklon k Rusku byl omylem a naštěstí se u nás neprosadil.

Ruské impérium nabízelo vždy jen samoděržaví, svévoli vládců a temnou zaostalost mužictví. Země, které tak či onak toužily po občanské a hospodářské svobodě západoevropského střihu, to nemohlo dlouhodobě oslnit. Dnes už také jasně převažuje mínění: Jejich romány, divadelní hry a básně, jejich hudba prosím, jinak pryč od těchto bratrů.

Omylem se ještě více stává i představa, že na konci druhé světové války došlo k nějakému osvobození českých zemí. Stalin v nich tehdy viděl (a ruská zahraniční politika dodnes vidí) jen válečnou kořist ve vítězné válce s Němci, která Rusku, tehdy pod názvem Sovětský svaz, právem navždy připadla.

Rozeznat, že s příchodem Rudé armády nejde o osvobození od diktatury, nýbrž o novou diktaturu, dalo osvobozenému obyvatelstvu mnoho námahy.