Prezident vládne a vládne…

Pandemie jednou skončí, o tom není pochyb, i když se vláda zjevně snaží, aby se tak nestalo. Jednou skončí i ta vláda. Jsou názory, že přijde pohroma mnohem větší, totiž volby. Předčasné, nebo spíš řádné. Uvážlivci varují, že není vhodné jít do předčasných voleb v hluboké krizi a také že nevíme, co by provedl prezident. Jenže hluboká krize bude i za půl roku a co během řádných voleb prezident vyvede, bude totéž, co by vyvedl nyní v předčasných. Těžko si představit, že se vláda za půl roku polepší. Předčasné volby by zkrátily muka její bezmoci. Čekání na řádné volby by mohlo poškodit odhodlání k politickým změnám, jak se nyní objevuje. Pokračující úpadek by mohl voliče vrhnout zpět do apatie. Předčasné volby vypadají dobrodružně a riskantně, ale odvážným mohou přinést úspěch. Riskantní budou přece i volby řádné.

Uvrhnout zemi do dlouhého zmatku, nestability a nejistoty by mohl i prezident. Dvakrát už vytvořil úmyslně vládu bez mandátu sněmovny. Dalším okolkováním ji udržoval u moci delší dobu, než ústava předpokládá. Obešel ji, jako by mu dávala právo úmyslně vytvářet a u moci držet vlády bez důvěry sněmovny. Prezident se má podle ústavy podílet na spoluvytváření takové vlády, která má naději, že tu důvěru dostane. Tento princip Zeman porušil dvakrát za pasivního přihlížení všech. Moc výkonná nemůže existovat bez souhlasu sněmovny. No jo, říkají občané, ale co s ním uděláš? Je to prezident a sedí tam.

Někdo by mohl říct, že ta odpověď není těžká. Pokud se taková moc objeví, byť by to i prezident byl, je povinností a právem občanů, i všech institucí svobodné republiky, ji vystrnadit. Třeba procedurou soudní. Zemanovy filipiky o jeho domnělém ústavním právu nastolit vládu k takovým úvahám vedou. Udržet svobodu je vždy cennější než tolerovat nějakému fiškusovi neboli prefíkanci svévolné komolení ústavy. Historie nám taky připomíná zboření Bastily a zpěv Marseillaisy. Představte si to. Čeští občané by se mohli vypravit s cepy a sudlicemi na Hrad, na rtech s písní Prinz Eugen, der edle Ritter, kde původní text o tom, jak princ Evžen Savojský porazil Turka, nahradila slova Rudý prapor zavlaje. Šlechtický či revoluční text na tutéž melodii vlastně přiléhavě rámují i politiku Miloše Zemana, která také létá jak nudle v bandasce, jednou napravo, jednou nalevo.

Na téma tohoto teoretizování, této laické občanské poznámky by se v kaž-dém případě měla otevřít veřejná debata politiků, právníků, zejména ústavních, soudců, historiků a každého, koho věc zajímá. Cílem debaty by mělo být zkoumání, zda si ústava přeje vládu jmenovanou prezidentem a jím také potvrzenou, nebo potvrzenou mandátem sněmovny. Taková debata by mohla souběžně též upozornit na historii Bastil, sudlic a pochybných revolučně-šlechtických písní.

Leč cesta Čechů už dávno není cesta sudlic a cepů, nýbrž cesta zvonění klíčů, básniček a posměchu. Úspěch se dostavuje zřídka, ale šetří to krev. Češi krví neplýtvají. Drží se Bezručova uhelného verše „tak málo mám krve a ještě mi teče z úst“. Na Hrad žádné sudlice nepůjdou. Ani zpěvem „vstanou noví bojovníci“ takového prezidenta z Hradu nikdo nevyžene. Pohnuly by s ním stávky, možná Hrad obklíčený psychiatry. Nebo ne. On si představuje, jak jezdí po Hradu na běloušovi a křičí: Jen pojďte blíž, vy ku.dy. Zdrtím vás bonmotem. Ludvík Vaculík napsal za časů lidovlády, že se jednou nedostavíme k těm jejich šaltrům a zmocní se jich zlé tušení.