Ježíšek a hustý Desatero

Ježíškovo poselství už dlouho není nic jiného než poselství o obchodu. Nic není tak pěkně prodejné jako Ježíšek. A nikdy lidi nenakupují tak rádi, jako když se každoročně Ježíšek narodí, ačkoliv už u nás málokdo z nakupujících ví, kdo to byl, proč se narodil a co znamenala celá ta jeho zvěst, která se sděluje už jen nesrozumitelným kvílivým slovem dudlajdá. Klienti trhu i těch málo věřících se dnes shodli na uspokojivé symbióze. Pro jedny jsou Vánoce senzační obchodní značkou, druzí mohou svobodně štkát, co se to s lidstvem stalo.

Je tu ale novinka, kterou vyvolala pandemie. Ježíšek se letos musí obejít bez pestré vřavy na tržištích. Jeho reklamní působiště se stěhuje na internet, který velkolepost tržišť a obchodních hal nenahradí. Po sítích bloudí opuštěný starý muž, který hraje mladého Ježíška bez zápalu, bez nápadů, jako by přišel z nějakého pradávného vetešnictví. Pro veřejnost má jedinou přednost, nepřekáží. Klik – a je po něm. Enter – a odněkud vyskočí. Jako patron tržnic měl jakési poslání. Pak z něj komunisti dělali organizátora míru a klidu, který spolupracuje s orgány Národní fronty, lidosprávy a StB: spolu s Janem Husem, Kozinou a Rumcajsem vytvářel bodrou partu, která ve své době předpověděla komunismus a v boji proti obtloustlým prelátům ze zlata se zastávala pracujících a žen. Tyto úkoly dnes už Ježíšek nemá. Měl jakési povinnosti v tržním mihotání, které mu neseděly, ale i o ty dnes přichází. Stěhují ho na internet, kde skomírá.

Když ateisti rušili Boha, nevěděli si s Ježíškem rady. Ponechávali ho trochu na pokoji, že je věcí rodičů, jak výchovně se s touto zastaralou postavou vyrovnají. Doporučovali, ať se dětem stříbrné tajemství svatvečera po materialisticku zatím ponechá stejně, jako se dospělým ponechá Desatero, které tady zjevně bylo dřív než právě rušený Bůh. A nedopadlo to. Komunismus nepřežil své vlastní nápady, Ježíšek osiřel na mrazivých pláních internetu a Desatero je také v čudu.

Neujala se ani Voltairova osvícenská rada, Bůh není, ale mému krejčímu ho nechte, ať se bojí pekla a neokrádá mě. To se nepovedlo. Lidi se nebojí ničeho, natož pohádkové banality, jakou je dnes peklo. Desatero a další principy se rozpadly ve sbírku relativizujících pouček. Například lež zcela zmizela. Jmenuje se můj názor a každý na něj má právo. Paragrafy o nezesmilnění či nepožádání manželky bližního se počítají k dobovému folkloru. Příkazy nepokradeš, nezabiješ či nebudeš křivě svědčit také znamenají něco jiného, než Bůh myslel. Místo nepokradeš říká se „sociální transfer“, dříve „znárodnění“. Z vraždy je například „konečné řešení“ nebo „mírové uspořádání“. Křivé svědectví neexistuje. Všechno je pravda, i lež. Dřív lidé přikázání také porušovali či překrucovali. Vědělo se ale, že jde o něco hanebného a že se Bůh nad tím rozvzteklí. Dnes se to překrucování bere spíš z té zábavné stránky.

Desatero je prostě potřebné a idea pekla také. Potřebují to ničemové, aby věděli, co jsou zač a co je po smrti potká. Ale potřebují to i lidé spravedliví, aby měli být na co pyšní a nepřipadali si mezi lidmi jako blbci. Ateisti jsou asi rozčarovaní, s pádem Desatera nepočítali a teď nevědí, co si počít. Sestavují všelijaké kodexy mravnosti. Ty ale nikdo nečte, natož aby je dodržoval. Lidi se bez Desatera neobejdou, i když ho nechtějí. Bůh nemá už tu váhu, co míval. Je to smutný výsledek boje za pokrok ve jménu vědy proti pověře a tmářství. Může to být jisté varování pro různé novátory, kteří by rádi všechno zbořili, protože trosky jsou prý lepší než to, co je.