Krize je obvyklý stav

Dnešek se skládá z celé řady katastrof, pohrom či neúspěchů vlády. Dominuje tomu pandemie. Jsou různá proroctví, co bude. Kdekdo má postranní informace a tváří se zasvěceně. O kritiku není nouze, optimistické prognózy nedává nikdo.

Premiér si od viru sliboval oprášení popularity. Hrnul se do čela, jenže to dopadlo opačně. Pandemie jeho popularitu nebezpečně okousala. Lid ho místo obdivu kritizuje, jak blbě viru čelí. Připomíná to tragédii gangstera Al Capona, kterému nikdy nic nedokázali: krk mu zlomily až banální daňové podvody. Ne že by Babiš byl jako Al Capone, to by nebyla pravda, ale asi nečekal, že ztratí důvěru voličů kvůli viru z Číny, když ji neohrozily ani miliardové akce. Volič je vrtkavý stejně jako ten virus, který přišel z té samé čínské provincie, odkud prý v raném středověku přišel i mor. Léta saje Babiš v klidu do své kapsy miliardy ze státního rozpočtu. A najednou nechtějí voliči spolknout, jak vládne pandemii, jíž vládne stejně jako všemu předtím. Dřív, i kdyby někoho zabil, voliči by to spolkli. Dnes je roztrpčuje nějaké čambo kolem roušek a vycházek.

Přitom spektrum trápení je obrovské. Udělejte si seznam katastrof, ať už se dějí, nebo ne. Globální oteplení, vichřice a potopy, rozklad demokracie, invaze Arabů k nám, ekologická a hospodářská krize, nástup autoritativních vládců a nástup bídy do států, topících se v přepychu. Zmizela voda. Budou generace nevzdělaných dětí. Je toho hodně, a hodně jsem určitě opomněl. Nejde ani tak o to, jestli se ty katastrofy dějí, jako o to, že lidé věří, že se dějí. A čemu lidi věří, to má v sobě sílu větší než to, co opravdu je. Vydatné deště a záplavy, to je prý jen nadechnutí sucha mezi dvěma skoky. Zástupy krvežíznivých Arabů lze spatřit jen v černých snech a v kuchyních, kde se vaří lži pro předvolební boje. To, čemu se říká „rozklad demokracie“, není systémová změna, nýbrž jen, abych to řekl populárně, „rýma systému“. I ten Babiš, náš autoritativní mistr, míří za svůj zenit dřív, než si mnozí mysleli. Staré strany neumírají, jak se prorokovalo, nýbrž hledají své politické pozice. Lež, že neexistuje pravicová a levicová politika, odchází do skladiště lží, aby se později zas někdy vynořila, neb je věčná.

Bude líp, otřesné politické heslo, se Babišovi neplní. Rozklad, který zažíváme, není nic nového. Ani dřív, kdy ještě byla ovce za korunu, líp nebylo. Za vlády Jagellonců, píše Bohuslav Hasištejnský, humanista, básník a kronikář, byla často taková sucha a vedra, že to vypadalo na zánik. Byl jen hladomor, přinesla ho velká „suchota“ na poli. Pět let za sebou! Mor chodil každou chvíli, jediná obrana byla „muož-li to býti, aby člověk tu nebyl, kdež mor jest“. Nelenily ani kroupy, pobíjely slepice i úrodu. Už v roce 1496, čtyři roky po objevení Ameriky, řádila francouzská nemoc (syfilis) až v Litomyšli. Čas běžel v kruhu, nebylo dopředu a minulost, bylo jen opakování, jako v české politice dodnes. Silná byla léčivá rada „střez se básní a řečí nových“. Lidé nedohlédli za obzor svých generací. V roce 1516 jel hospodář ze Starého Města orat ve svátek. Byl vzat do šatlavy jako narušitel řádu. Češi nebyli vyspělý Západ, ale nepatřili ani k zaostalému Východu. Byli něco mezi.

To si zachovali. Být nějak uprostřed. Od jagellonských dob se nezhoršili. Tak i naše dnešní krize není nic neobvyklého. Někdo ji odskáče, někdo ne. Ostatní to přečkají, za pár let už budou jiné krize. Ta nejbližší se bude jmenovat Pád Babiše, tragikomedie. I pro tuto olbřímí postavu stínů platí, vysoko vyletěl, ptáček, hluboko spadne. A to všechno proto, že uklouzl na blbém čínském brouku, jako Al Capone na daňovém přiznání. Do dějin se zapíše: brouk porazil uzurpátora.