Republika po Babišovi

Každá vláda jednou skončí. Styk s mocí je tak omamný, že si to málokterý z premiérů dokáže připustit. Kdyby o konci vlád rozhodovali oni, nikdy bychom se žádného nedočkali. Když plácne Babiš, že zachránil tisíce mrtvých, asi si myslí, že je nesmrtelný.

Není to pravda. Padne jako každý. Každá vláda, která přijde po něm, bude mít spoustu neobvyklých problémů.

Chtěl řídit zemi jako svou firmu, ale zapletl ji do složitostí, které by žádná firma nepřežila. Vymotat se z nich by byl problém i pro tu nejdokonalejší vládu. Taková ovšem nepřijde. Přijde nejspíše vláda, která bude zas jen pod průměrem obvyklé občanské inteligence.

Babiš neřešil problémy, které má stát, nýbrž problémy, které má on. Jako římský císař Caligula dával do centra všeho jen spalující a neuskutečnitelnou touhu stát se bohem. Se stejnou touhou se mu pletl do cesty prezident Zeman. Babiš řídil firmu Stát jsem já, Zeman firmu Já a celá zeměkoule. Tato dvojkombinace zasekala stát do problémů, které jen tak někdo nerozplete.

Republika se ocitne v dosud neznámých troskách. Navenek je líbezná, jak to premiér líčí, pod povrchem bují zrádné proudy, v kterých by stát mohl raz dva utonout. Likvidace těchto potíží by dnešní rychlostí trvala sto let. Po Babišově pádu bude nutné rychle zrušit, přepracovat nebo schválit mnoho zákonů. Vznikne „legislativní nouze a zmatek“. Málokdo bude vědět, kde mu hlava stojí.

Situaci zkomplikuje, že to bude období nejen po Babišovi, ale také po koronaviru. Babiš a virus vnesli do společnosti podobné problémy. Oba opanovali a infikovali její část. Češi nepracovali jen částečně a Babiš ovládl jen část hospodářství. To by logicky mohlo životní úroveň snížit jen trochu a na chvíli. Přesto slyšíme prognózy varující před bídou. Babiš a virus nakonec v obecné rovině možná nezasáhli tolik českou peněženku, nýbrž českou duši, pokud ta ovšem nesídlí v peněžence.

Po Babišovi se začne rozpadat i Agrofert, který se měl proměnit v celostátní všefirmu. Jeho spolupracovníci to včas ucítí a budou rvát pro sebe, co se dá.

V krizi se pro obrovský nával požadavků ocitne státní soustrojí práva a spravedlnosti. Dodnes nejsou srovnány všechny zločiny komunistů a zločiny polistopadové. Přidají se k nim stížnosti na zločiny z Babišovy éry, které bude nutno rychle vyřídit, ale vyřizovat se budou stále pomaleji. Nápravu starého zavalí to nové, které se také nenapraví. Babišova éra zaplevelila republiku stejně jako ty předchozí. Dědictví komunismu Babiš podržel a přidal k němu svůj pseudokapitalismus. Nikdo neví, jestli dělal politiku levice, nebo pravice, nikoliv proto, že by ty pojmy už nic neznamenaly, nýbrž proto, že nic neznamenaly v jeho pojetí.

Očistit sociální oblast od lehkomyslné štědrosti, jejímž cílem nebyla sociální pomoc potřebným, nýbrž kupování voličských hlasů, bude vyžadovat obrovskou odvahu. Je lehké rozdávat úlevy a vyplácet dávky, škrtat dávky je skoro nemožné. Obrovskou odvahu žádná vláda mít nebude.

Česká demokracie ráda odkládá problémy na potom. Má dost těch z dávného minula i těch z budování svobody. Tlačí je jako přetěžkou káru před sebou. Babiš na ni naložil hodně dalších. Ani ty se řešit nebudou. Káru budeme tlačit dál, klopýtajíce k úpadku. Už dnes šilháme, jestli jsme na tom stále ještě lépe než Rumunsko.

Babišův pád bude přesto přínosem. Komplikovaná éra po něm může probudit chuť demokracii opravdu bránit. Objeví se ale určitě i hlasy žádající přesně opačné řešení. Přesto by mohla svoboda nad autoritativním populismem vyhrát. I když věřit tomu může jen takový zakyslý optimista, jako je autor této stati.