Když zvolí diktátora

Demokracie trénuje na staronovou situaci. Co když lid odmítne svobodu a zvolí si ve volbách diktátora? Jak na to reagovat? Platná taková volba je, ale je správná? A co to je – správná? Demokratické ústavy říkají, že moc pochází z vůle lidu, ale co když ta vůle dá moc autoritativní násilnické vládě? Už se to několikrát stalo a vrah Dr. Goebbels to na konci války pojmenoval pro Němce hodně drsně: vy jste nás chtěli. Ano, moderní zkázy demokracie začínají volebním úspěchem politického šuntu. A volby, to je pro demokracii svátost.

Babiš teď například může těžko volby prohrát. Je neobyčejně pružný, proměňuje svou politickou nabídku rychleji, než voliči myslí. Jakmile zavětří ve společnosti nějaké nové politické řešení, které většina vítá příznivě, počká si den či dva a už mu stojí v čele. Nikdo ho nemůže porazit kvalitnějším programem, protože každou kvalitu strhne Babiš k sobě a postaví se jí do čela. Proto sám žádný program nenabízí, překážel by mu. Marné jsou stížnosti politické konkurence, že to byl jejich návrh zákona, jejich plán, jejich projekt, že s tím přišli první a že jim to Babiš ukradl.

Namáhat se nemusí, stačí být ve střehu a pozorovat, co je dobré, co se líbí, co má u lidí úspěch, a postavit se tomu do čela. To čelo je každou chvíli jinde, tužby lidí se proměňují a politik, který si ty tužby nepřetržitě přisvojuje, stejně rychle mění hesla, a nemůže být proto nikdy poražen. Důležité je, aby ty tužby nikdy neuskutečňoval. Přivázal by se k nim, nesl by za ně odpovědnost a mohl by přízeň ztratit, protože než by jeden slib dodělal, už by u lidu frčelo něco jiného a uskutečňování starých slibů by jen překáželo.

Voliči se nikdy neptají na staré sliby, zajímají se vždy jen a jen o sliby, které frčí teď. Rychlost změny názoru, hbitost v uchvácení cizího úspěchu, to jsou kladné hodnoty moderního politika, který si tímto nepřetržitým opičím přeskakováním ze starého tématu na nová témata zajišťuje úspěch. Staré sliby považují voliči za věc dávno vyřízenou. O tomto jevu mohli by socialisti z dob Sobotky i ti dnešní vyprávět celé litanie, pokud by ovšem chápali, co s nimi Babiš celá ta léta provádí.

Teď u nás vládne defétismus. Politici s pružnější páteří už se k Babišovi číhavě přidávají, a pokud vyhraje příští volby, přidá se jich dvojnásobek, aby z jeho úspěchu také něco utržili. Ostatní trvají na svých hodnotách, jenže jakmile je vyloží na krám, jsou-li dobré, sebere je Babiš. Tvůrci těch hodnot fascinovaně hledí na neochvějné výsledky průzkumů a říkají: to se nedá vyhrát. Babiš má všechno, masová média, peníze i moc. My nic. To poslední je pravda, kdo nic nemá a jen kouká jak myš zmrazená hadem, o toho se voliči zajímají jen sporadicky. Krom idejí, dobrých či nedobrých, chce volič odvahu, energii, nápady, vtip, drzost a šarm. To všechno Babiš má, drzosti nejvíc. A drzost nad uťápnutcem vždy vyhrává. Nemůže vyhrát, kdo ve vítězství nevěří.