Vajíčka po komunistech

Listopadové vzpomínky. Výročí. A komunisti se pustili do omlouvání sovětské invaze v roce 1968. „Nejednalo se o okupaci. A oběti? To byly vesměs oběti dopravních nehod,“ řekl místopředseda komunistů Grospič a o dva týdny později se pokusil vzít svá slova zpět. Ukazuje se, že největší historický úspěch komunistů snad ani nebylo dobytí moci, ale skutečnost, že po její ztrátě mohli zůstat bez trestu na výsluní demagogie a lži dalších třicet let. Přitom to bude za deset let tak dlouho od pádu komunismu, jak dlouho tu vládl…

Komunismus byl výkonnější v šíření zla, než jsme my v šíření dobra, obojí chápej relativně. Já se kloním k tomu, že teror diktátorů je vždy pružnější než demokracie, která se brodí zátokami sporů a diskusí, ale že demokracie nachází lepší řešení než násilí a krev při tom neteče. Odjakživa si říkám, jak mohli komunisti věřit, že chystají lepší svět, když viděli krutost, s níž se vrhli na bezmocné a neozbrojené obyvatelstvo. Být s puškou v cizím statku a drancovat, vyvádět zvířata pryč a vyvlékat rodinu s dětmi do bláta, a stařečka k tomu, a ničit a ničit, to je lepší svět, mysleli si. Chválili a odměňovali se za bolševickou tvrdost. Ale když sem tam někdo nějakého komunistu v zoufalství osamělého odporu odbouchl, řvali a dodnes řvou: Vražda, vražda!

Stačilo jim čtyřicet let, aby změnili zemi k nepoznání. Nad hbitostí a odvahou, s níž se do ničení pustili, tajil se dech. Vraždili jiné lidi, ale začali se vraždit i navzájem. Dávali najevo, že mají moc bez hranic, že jsou nebezpeční i sobě. Komunistů se musí bát i komunisti, to byl už Leninův objev. Oběsíme i ženskou, křičeli, lidi se vyděsí, zvyknou si a ohnou hřbet.

Jak dlouho to my po nich budeme ještě spravovat, nevím. Možná déle, než jsme čekali. Škody byly velké, hluboké, a nejen v hospodářství, i v duších, v mravnosti, v úsudku lidí. Jaký běs komunisty hnal vpřed, nevím. Snad fanatismus hodný Islámského státu, abych je přirovnal k tomu, co je jim dnes nejpodobnější, k přesvědčení, že ráj, který pro lidi budují, je opravňuje ničit, loupit, vraždit a zabíjet. Říkali, kdo zapaluje, musí sám hořet.

Budovat svobodný svět je mnohem těžší než jej ničit. Vybagrovat, zapálit, nechat zchátrat, zabetonovat a shnít a zaorat a všechnu zkázu přemístit do lidských duší jako stav normální jde rychle. Stavíme nový svět, křičeli. Odnosit ten zmar z duší ven na smetiště je nekonečná svízel. Komunisti jsou pryč, ale vajíčka, která všude nasázeli, tu jsou, pukají a lezou z nich za převelikého smradu potomci komunistů, kteří to ovšem o sobě nevědí. Zdědili různé názory a předsudky. Považují je za své oprávněné požadavky a nahlas se dušují: jsme proti komunismu.