Nad úmrtím slavného

Každý ví jen přibližně, co je to republika, co je to vláda a co jsou občané. Většinu občanů nespojuje náš stát, nýbrž vztek a nechuť k němu, k těm nahoře, k vrchnosti. Nechuť, která se proplétá se servilitou. Babiš, vláda, prezident a další předáci předvedli začátkem října, co to podle nich republika je a proč ji mnozí lidé nemají rádi. Navrhli státní pohřeb Karla Gotta, jaký se dává jen zesnulým prezidentům – učinili tak pouhou chvíli po zveřejnění zprávy o jeho skonu. Prohlásili jej za Největšího Čecha s viditelným úsilím jeho slávu obrátit ve svůj prospěch. Dát najevo, že jsou vlastně taky něco tak velikého jako on. Že si tykají s bohem. Nevkus a neomalenost této nicotné epizodky ovšem otevřely něco vážnějšího: jak tenká je vrstvička naší státnosti, pod níž doutná panské „to my jsme stát i národ“.

Zjevně ani ve snu je nenapadlo, že Karel Gott, nejúspěšnější, nejtalentovanější a nejpracovitější zpěvák středního proudu s velkými německými úspěchy, nezemřel jim, nýbrž svým blízkým, své rodině a že ta rozhodne o podobě rozloučení. Ani ve snu je nenapadlo, proč existuje státní pohřeb, neboli co to stát je a co je to občan. Podle dnes panující dvojice Zeman–Babiš stát dělají dva kabrňáci a občan je strejda, kterého vodí za nos. Všechno se k tomu hodí, i zesnulý zpěvák.

K samozřejmé občanské demokracii jsme se ještě nedopracovali, ačkoliv čas, který Masaryk dával na její vybudování, už proběhl. TGM ovšem nemohl počítat s německou a ruskou okupací, s mlýnem dvou zrůdných ideologií, který nás mlel a mlel… A sužuje nás dodnes. Stát je kšeft s popularitou. Vytvořit nějaké trvalé ocenění či trvalou důstojnost, nějaký Řád velkých Čechů všech oborů, uchráněný před neomaleností předáků, k tomu se předáci neodhodlali. Každoročně dává prezident vyznamenání různým osobnostem i osobám, a vždy se strhne polemika, že ten nebo tamten dostat nic neměl. Ano, každoročně jsou mezi poctěnými i postavy podivné, osobní milci prezidenta. Vyznamenání, která jim dává, jsou jeho vyznamenání, ne státní. Jeho svět vystihují, ne svět státu.

Ale koho vyznamenat? Zásoba hrdinů z válečných let, což jsou poslední tolerovaní hrdinové, je vyčerpána. Noví na obzoru nejsou. Tak se improvizuje, jak to jde. Sám stát je improvizace, obsah mu dávají ti, kdo jsou právě u moci. Obyvatelstvo, které si říká Češi, ten stát rádo nemá. Stát, totiž ti, co právě vládnou, to obyvatelstvu oplácejí. Vytvářejí a rozvíjejí nefunkční státní správu, zavalují obyvatele složitou a vzájemně se popírající změtí předpisů, zákonů a nařízení. Nezajímají se o vědu, o kulturu, o umění, ba nakonec ani o obyčejný život lidí. Zavádějí nesmyslné spory, do kterých nás zatahují, nepředstavují elitu vzdělanců, jemných a kultivovaných duchů, kterých si proto lidi váží, i když třeba vyznávají jinou politiku. Představují opak, to nejhrubší a nejprimitivnější, co u nás je. Popadnou zesnulého umělce, jako by byl jejich, a jeho skonem oslavují sebe. Jsou hulvátští, protože si myslí, že na hulvátství nalapají nejvíc hlasů. Sledují trend, který je dnes všude.

Voliči si na ně zvykli. Napodobují je. Kocourkov a Hulvátov, říkal stručně Masaryk, a čas na tom postřehu nic nezměnil. Jakešovo uvažování o osudech státu, jak je předvedl na slavném videu v létě 1989, nebylo tečkou za smutnou érou. Komunisti měli pravidlo žít za clonou tajnosti, avšak tato zábrana padla, dnes se spousta politiků trapnosti neobává. Už není hanba chovat se hulvátsky. Republika není přívětivá, chytrá, milá. Vříská jak pavián a dopředu strká hlavně primitivy. A přitom je mezi Čechy tolik chytrých, jemných, vzdělaných osobností. Kde jsou? U moci zřídka kdy. Ta jim obvykle zlomí krk.