„Přišli už i introverti.“ Začátek Babišova konce?

Jsou jich desítky tisíc, příště dvojnásobek, minule jich byla polovička, na začátku hrstka. Babiš necukne, Benešovou z postu ministryně spravedlnosti neodvolá, diskutovat do televize nepůjde, nic nevysvětlí a obhajovat se nebude. To jich pak bude třeba sto tisíc, projdou Prahou kolem Strakovky až na Hrad, protože Babišové jsou tu dva.

To je samozřejmě metafora. Mnoho lidí se reálně ptá, a co dál. Babiš se nehne, nikdy. Čeho se dosáhne ramplováním na náměstích? A vláda otázku doplňuje: my máme mandát z voleb, co máte vy? Nic, tak mlčte.

Ano, volby přidělují moc. Má to ale slabinu, podle téhož výsledku voleb lze někdy sestavit naprosto opačné vládní koalice. Na právu demonstrovat, křičet, stávkovat či psát petice činitelům to nic nemění. To vše jsou ústavou zaručené formy svobody projevu občanů.

Kdo chodí volit, demonstrovat, křičet, ramplovat, zviditelňovat se, vést kampaně, psát články, jako je tento, ten vyjadřuje naději, že demokracie má smysl. Jeho hlas ve volební urně i křik na ulici neznamená nic, ale znamená také všechno. Něčemu zamezí, něco posune, je to jedna z kapek, které nakonec nechají přetéci pohár.

Demokratická moc se nemění střelbou a popravami. Mění se kapkami. To jen síly, které svobodě nerozumí, říkají jako Babiš, že byly volby, vy nezvolení, tak držte hubu, nebo si založte stranu. Sám nemá stranu dodnes, říká si hnutí ANO.

Květen 2019, kdy se začalo demonstrovat, by si měl Babiš poznamenat. Mohl by to totiž být začátek jeho konce. Doposud se tomu směje, ale třeba jednoho dne užasne: moc už nebude mít a bude to pro něj zcela nepochopitelné. Tolik peněz, tabulek, čísel a grafů, tolik voličů, potlesků a úsměvů, tolik moci, kde to vše náhle je?

Takhle to chodí vždycky. Nejprve jich je pár, pak víc, vláda se směje, pak tisíce, pak plné náměstí a generální stávka milionů a vláda už se nesměje. Koalice se rozpadají, přijdou volby. Úterní demonstranti měli silné heslo: už nejsme slepí! Předseda Ústavního soudu Rychetský řekl výstižně: Nezávislost justice je zaručena, nikdo ale neví, jak by to bylo bez demonstrací.

Který státní zástupce či soudce si riskne levotu, když ho na každém kroku pozoruje náměstí? A to je změna, kterou už Milion chvilek pro demokracii přinesl. A jsou další. Jeden hlas na demonstraci je nic, velká demonstrace je hodně. Teď už ví každý, že jakýkoliv tah omezující nezávislost justice může přivést do ulic davy. Někteří lidé, kteří si do května ničeho nevšímali, už si možná přece jen všimli: vláda není v pořádku.

Demonstrace je plebiscit, v němž hlasuje, kdo přijde. A získat pro takové hlasování na náměstí hodně lidí je obtížné. Rád cituji transparent z Václaváku, nesla jej nějaká zasněná dívka rousňačka. Stálo tam: Tak daleko už to došlo, že přišli i introverti.

Demonstrace mají smysl nejen pro ty, kdo na ni přijdou. Mění atmosféru ve společnosti. Odstraňují malověrnost, zoufalství, zvedají potenciál naděje i pro ty, kdo jen doma nadávají. Babiš je v panice, stará se hlavně o své problémy. Ty jsou vážné. Jak z toho všeho ven? Možnost, že k soudu nepřijde, se zmenšuje. Sociální demokrati třeba zrychlí myšlení. Mnohem dřív pochopí, že ČSSD je jen mouřenín, kterému Babiš seká jednu hlavu za druhou. Ano, lithiem počínaje, loupeží programových témat před volbami konče.

Někdo napsal, že jsme republika zázraků. Po uličce hanby a ponižování přichází vzmach naděje. Pořád říkáte, nemáme dost dobré a charismatické politiky. Tak se dívejte, teď se vám na náměstích rodí před očima.