Problém hymny

Hrozí nám vláda agenta, stíhaného policií. Ve sněmovně jsou v přesile strany autoritativní, které demonstrují odpor k demokratickému vývoji České republiky. Zatím se hádají, ale až se sjednotí, zavedou policejní demokracii za dopoledne. Obyvatelstvo k tomu přihlíží spokojeně či lhostejně, jako by se to týkalo Marťanů.

V té chvíli navrhují kritici hymny opravy.

Žádný problém hymny není. Je to píseň, která kdysi nějak vznikla, u mnoha národů vyjadřovala nějakou ideologii. Němci pěli Deutschland über alles, Francouzi krvelačně, že nečistá krev naplní brázdy našich polí. Švýcarská hymna je směs meteorologie a boží chvály. Hory, řeky, katedrály a kladiva chválí Rakušani, Poláci se pyšní, že Polsko ještě nezhynulo, hymna USA barvitě popisuje bitvu a hvězdotřpytný prapor, ruská hymna ironicky opěvuje, co Rus nemá, zemi svobody, národní moudrost a boha.

My Češi se ptáme, kde je domov náš, ačkoliv to víme. Většina hymen vychvaluje nějaké bitvy, úžasnost národa, zmiňuje se s úctou o Bohu a popisuje krajinu. Vesměs jde o texty dost banální, ba kýčovité, byť je třeba psali slavní básníci. Zmiňují se o významných okamžicích národů, které už všichni zapomněli. Jako básnická sbírka by šly vydat jen vlastním nákladem. Ale na tom nezáleží, občané texty hymen vnímají jen automaticky. Jsou chvíle slávy či pádu, kdy je potřeba se dojímat, pyšnit, rozlítostnit či rozhněvat. V takové chvíli se ozve Kde domov můj…

Je to píseň, jejíž smysl není ani v hudbě, ani v textu, nýbrž v trvání. Nic není neutrálnějšího než česká hymna. Dirigent Libor Pešek tvrdí, že je to jediná hymna, která začíná prázdnou dobou, jakýmsi nic, bez něhož začít nemůže. Kde Francouz se brodí krví a ubíjí nepřítele, tam my máme Nic. Hymna se zatím hodila každému režimu, od masarykovského přes nacistickou a pak komunistickou okupaci až po dnešek. Kdyby ovšem nevystoupili kritici.