Svoboda a krádež pivních trubek

I když průzkum veřejného mínění není jediný rozhodující fakt, určitý názor to je. Jeden z únorových průzkumů říká, že do sněmovny by se dostali z demokratických stran pouze ODS, Piráti a ČSSD s celkem sotva třetinovou silou. Přitom o demokratičnosti Pirátů, jejichž politická minulost je sice úspěšná, ale velmi krátká, se teprve přesvědčíme, zatímco demokratičnost ČSSD je na hraně kvůli mnoha komunistickým reliktům personálním a ideovým, které i v současnosti ČSSD prosvítají. ODS demokratický program má, leč vhodný k univerzitní debatě. Vyhlídky demokratických sil jsou chabé a během dosavadní vlády ANO, balancující na ústavní hraně, jen klesají.

Vypadá to, že se Česká republika hodlá s demokratickým uspořádáním rozloučit. Strany ANO, KSČM a SPD nabízejí zcela jiné směry dalšího vývoje. Nebylo by to poprvé, kdy občané rezignovali na demokratické svobody a přijali totalitní pořádek, aby pod ním mnoho let úpěli. Vždy to ale bylo po nějakém otřesu, po válce, po hospodářské krizi, po intervenci ze zahraničí. V takové situaci Česká republika není, naopak je v nejslunnější fázi českých dějin. Jediná krize, kterou republika v posledních letech zažila, je krize demokratických stran, či krize stran v demokracii vůbec. Má charakter víc duchovní a emotivní než materiální. Pokud je to příčina oslabení demokracie, je to příčina ojedinělá a zcela nová.

Rozkvět nedemokratických stran, jejich nápaditost, jak zaujmout voliče a vzbudit v nich důvěru všemi prostředky, kontrastuje s celkovou ochablostí demokracie, s jejími okoukanými stereotypy a především s nechutí věnovat se rozboru příčin vlastního pádu, dnes málo viditelnou ODS počínaje, věčně bezpáteřními lidovci a planým rebelem Kalouskem konče. Pravice se chová, jako by neměla minulost a jako by neměla mít ani budoucnost. Ostatně, kdo to dnes je, ta pravice? Podle exprezidenta Klause jen on a případně jeho syn. Vše ostatní jsou jen trosky idejí.

Jenže v ochraně idejí před politickým smogem byla pravice vždy silná. Vedla nemilosrdné teoretické boje proti ekologistům, proti havlistům, proti oteplení, proti nikým nezvoleným občanským spolkům a dalším ideově nečistým hnutím, zatímco praxe jí plynule utíkala. Z idejí občanských svobod odpovědných jedinců zaváděla do života jen útržky, a to obvykle chaoticky a nefunkčně. ODS, v teorii bigotní, v praxi nacházela spojence i u Zelených, u Bártových bláznů, s nimiž šířila chaos. Hašteřivá, věčně popudlivá, všechny peskující, začala být protivná i nejbližším jak neprovdaná teta. Byla slepá k tomu, že se strana původně idejí svobody měnila v partaj kariéristů, uchvatitelů veřejných peněz, krytých počestnými teoretickými sekerníky, jejichž ideje byly ve světle skutečné praxe strany čím dál marnější. Ani menší občanské strany neměly žádné ideje, jen postupy, jak ODS kus moci uškubnout. Dnes jsou všechny od moci daleko.

Tudy by se měla ubírat hloubková analýza minulosti celé pravice. Teprve pak se stane její nová politika s novými vůdci přitažlivou. Hříchy minulosti, které levici procházejí lehce, visí pravici stále v týle. Voliči nepůjdou za skvělými teoretickými rozklady, půjdou vždy k té politice, která je přesvědčí, že jim nabízí praktický užitek. Utápět se v ideových nesvárech a přenechat všední den „kmotrům“, jak se módně říkávalo, byla největší chyba pravice, která o svobodě lidí a funkčním malém státu hodně mluvila, málo konala. Nadějí pravice je vrátit se k idejím svobody a učinit je racionálním užitkem pro všední den. Jak psal už Jaroslav Hašek: „Když někdo vystoupí z církve, je to pokrok, ale když je za čtrnáct dní zatčen pro krádež pivních trubek, je to krok zpátky.“ Co dobrého vykonala pravice, je dnes zastíněno právě těmi pivními trubkami. •