Končí demokracie?

Hodně se píše o tom, že je naše demokracie v krizi, že končí, že se přežila, že přijde něco nového a že už dělení na pravici a levici neplatí, že došlo ke splývání těchto politických protikladů. Starý bonmot říká, že komu levice a pravice splývají, je levičák. Ti rádi vymýšlejí všelijaké prognózy a věští, co bude. Naposledy zavěštil odborník Špidla, kolik pracovních míst zmizí do roku tuším 2029. Odkud to Špidla ví, neví asi ani on.

Úvahy o rozcestí a krizi se inspirují úpadkem tradičních politických stran v mnoha zemích, nezájmem voličů o jejich politiku a také vzestupem zájmu o strany, jimž se říká populistické, extremistické, někdy i fašistické. Jsou obavy, že ty strany budou zavádět antidemokratické poměry, které mohou skončit v nějaké nové podobě totalitarismu. Lidé založení levicově těm stranám říkají pravicový extremismus, pravicoví lidé naopak extremismus levicový. Oba extremismy jsou lehce zaměnitelné, Babiš plachtí zprava doleva a případně zas zpět s přehledem dravce; jsou to většinou strany jedné emoce, jednoho tématu a jednoho hněvu. Nevznikají z inspirace nějakou perverzní ideologií, žijí jen a jen z chyb tradiční politiky. Jsou zrcadlem, v kterém mohou ostatní pozorovat kazy na svých obličejích.

Těch kazů je dost, o důvod ke konci demokracie se však nejedná. Je to důvod k reformě, k příchodu nových postupů. Demokracie má za sebou v historicky krátké době vládnutí monumentální úspěchy. Žádný z kritiků nemůže poukázat na něco úspěšnějšího. Většina kritiků svobody preferuje směry reprezentující úpadek, utrpení a zmar. Přesto o svobodě hovoří současní politici málo a s rozpaky. Raději slibují dobro, žrádlo, dotace. Dokonce navrhují svobodu omezit, protože ji považují za příčinu nedostatků, a nahradit ji chtějí solidaritou, což je nejasný pojem z ušlechtilé stáje, který nejspíš neznamená víc než solidaritu s jejich politikou.

Demokracie je zanesena zhoubnými nánosy, které jí zkazily zrak. Korektnost zabraňuje realistickému vnímání světa, nivelizování staví na roveň svobodu s nesvobodou. Není pravda, že oni mají svůj systém a my zas svůj a že se máme respektovat. I boj demokracie s komunismem se často popisuje jako globální nadvláda dvou systémů, jako by si ty systémy byly rovné. Srovnávat demokracii v USA s asiatstvím v SSSR je nesmyslné, přesto se často objevuje.

Krizí prožila demokracie už mnoho a další prožije. Ani dočasná vláda ANO s KSČM či jinou stranou nebude znamenat její konec. Fašismus, Stalin s Leninem, Hitler – copak to byl konec svobody? Byla to hluboká a nebezpečná krize, ale demokracie Evropanů svůj kredit nakonec zvýšila. Lidi se pohybují ve svých předsudcích i emocích na škálách od totalitních států k anarchii, od svobody k otroctví, od pečovatelského státu, který řeší za lidi vše, až po stát, který většinu záležitostí nechává občanům. Všeobecně se říká pravice, levice. O vyhynutí těchto pojmů nemůže být řeč. Každý se na těchto škálách někde umisťuje, pro něco je, pro něco není. Jasně tím říká, jsem napravo, hodně napravo, víc nalevo a tak dál… Dokonce i ti, kdo říkají, jsem uprostřed, jsou buď (většinou) nalevo, nebo (zřídka) napravo, protože žádné uprostřed neexistuje, jako neexistuje poloviční těhotenství. Angažují se i ti, kdo se neangažují a tvrdí, že na všechno kašlou. Jen mrtví se neangažují, píše Ferlinghetti.

Ne zánik, nýbrž vývoj politické demokracie nás čeká. Může být ovšem dost šeredný a dost klikatý. Minulá krize, která dala dočasně vzniknout komunismu a nacismu, stála sedmdesát milionů život. Možná bude dnešní krize levnější. Možná ale ne. Jak to bude, ví jen Špidla. •