Kolik prezidentů na špičku nože?

Občan Zeman nepěkně mluvil o Peroutkovi, neměl na to žádný důkaz a soud ho odsoudil (pomiňme, že zmateně) k omluvě. On a jeho hradní ptactvo rozpoutali bizarní divadlo. Prezident je mimo právní pořádek, neboli je nadobčan a omlouvat se nebude, ba nesmí. Kdo se má tedy omluvit? Hradní kancelář? Nebo celý národ, když je prezident jeho hlavou? Nebo dokonce nikdo, protože před prezidentovou pomluvou se nikdo ochrany zákona dovolávat nemůže?

Ocitáme se ve světě prapodivné mystiky. Pomluvil prezident Peroutku jménem všeho lidu? Nebo jen jménem ptáků z jeho kanceláře? Koho má žalovat ten, kdo chce čest Peroutky bránit, když prezidenta žalovat nesmí? Všechen lid? Nebo lidi z hradní kanceláře? Čí jsou prezidentova ústa? Kdo není právník, musí se těmto hloupým otázkám smát. Už sám termín – hlava státu – co tím vlastně ústava myslí? Jaká hlava, vždyť je to iracionální. Je prezident údem národa? Lidu? Pojem „hlava státu“ je převzat z časů králů a císařů. Ti byli otcem národů, obvykle z boží milosti a po předcích. Tam iracionalita byla na místě, v demokratické republice je slovo „hlava státu“ jen prázdná formulka.

Demokratický prezident je volený (nejvyšší) úředník státu. Jménem lidu nemluví ani nemyslí. Jeho ústa patří jemu. Koná úřad podle ústavy a zákonů. Je on, člověk, ne duch něčeho. Nad pojmem „hlava státu“ se nikdo nepozastavuje, obecně se chápe jako synonymum pro termín „nejvyšší volený úředník“. Proč má mít navíc jakousi nezdůvodněnou nedotknutelnost, není jasné, leda že je to další relikt po panovnících z vůle boží. Ti byli nedotknutelní, bděl nad nimi Bůh, kterého zastupovali. Nad prezidenty bdí zákon, božstvo ani lid nezastupují. Zastupují sebe, a když něco řeknou či udělají, ať už ve službě či soukromě, mají za to mít odpovědnost jako každý úředník právního státu. Je celkem jasná trajektorie: řekl, udělal, sám je odpovědný, ne lid, natož Ovčáček třeba.

Ale ono to tak není. Díváme se na ponurou komedii, kterou bere vážně Hrad, veřejnost i soudy. Není to jen problém našeho Hradu, královské zbytky po zbožňování panovníků má v právním pořádku většina evropských republik. Vyvanuly, neškodí, nikdo si jich nevšímá. Ač napsány, neplatí a není důvod se jimi extra zabývat. Život jde mimo ně. Jenže – najednou se za Zemana bude omlouvat úřad, či lid? To nemůže nikdo brát vážně, obyčejný úsudek obyčejného demokrata musí zavětřit mystický pach feudalismu. Z neškodných reliktů, jimiž by se jen podivín zabýval, je náhle téma, k jehož rozmotávání se propůjčují nejvyšší soudní orgány země. Co řeknou? Jsme už všichni padlí na hlavu?

Celá příhoda s Peroutkou je trapná a malicherná. Má však děsivý význam: posouvá život v republice zpět k iracionalitě a k panstvu, jehož ústy mluví někdo jiný než ono. K panstvu, které je nad zákonem, poblíž Boha asi. Spousta demokratických zvyklostí se udržuje sama od sebe. Lidi je akceptují bez potřeby zákonné opory. Každý považuje za samozřejmé, že kdo lže, ten se omluví. Ne někdo za něj. To ale přestává platit, navíc nahoře, ve sféře hradní. A nejvyšší úředník Zeman se nestydí, že polízanici, kterou si sám spískal, má uzavřít někdo jiný – ať lid či hradní kancelář nebo kdo.