Mašínův statek

Slyšte příběh: Generál Mašín předtím, než vstoupil do ilegality, nechal rodový statek přepsat na děti. Udělal to s nadějí, že v případě jeho prozrazení bude statek před nacisty ochráněn. Chránit statek před komunisty jej nenapadlo. Ti statek, jako všechny statky, schlamstli. Po pádu komunistického panství vrátil stát dvě osminy usedlosti dceři generála, kterého i Ústavní soud označil za hrdinu české země. Zbytek si ponechal. Bratrům paní Mašínové jejich podíl vydat nemohl, protože žili v zahraničí. Na svém podílu stát trvá a vydat jej rodině největšího hrdiny země nechce. Odporovalo by to prý zákonům.

Co dostala paní Mašínová? Ruinu. Příběh ještě konec nemá, paní Mašínová se brání, hledá opravné prostředky. Pokud bude mít úspěch, dostane hromadu kamení. Když nevydají, hromada kamení se bude dál propadat a časem se změní v totéž, co jsou dnes středověká hradiště, v zarostlý pahoreček, v kterém jen znalci uvidí obrysy rodného statku generála Mašína. Památník může pak republika odbýt mramorovou deskou v křoví, pokud ji někdo neukradne. O muzeu hrdinů už nemůže být ani řeči.

Co ten příběh zla znamená? Komunisti statek ukradli, ale nikoliv z prospěchu. Měli důvod silnější, ideologický. Podobně jako talibanci či husiti, chtěli vyhladit vše, co připomínalo minulost a zalidnit svět svými výtvory budoucnosti. Proto spustili devastaci krajiny, staveb, vesnic a měst, památek. Někdo říká, že zem plundrovali, protože nebyli schopni řádně hospodařit. V každém případě udělali ze statku ruinu. Ale budoucnost komunismu byla naštěstí, z hlediska domů, krátká. Statek ještě nepadl zcela, padli komunisti.

Happy end to ovšem nebyl. Stát pokračoval v téže rudé koleji. Na jedné straně nacisty popravený hrdina a děti, jdoucí v trajektorii otce, na druhé straně zákon, který se osudy hrdinů nikdy nedojímá. Ukradené nevrátil, devastace pokračovala a probíhá dodnes. Potomci marně o vrácení ukradeného usilují. Asi by se s krádeží smířili, kdyby se statek změnil, dejme tomu, třeba v muzeum hrdinů. Jenže Češi často o hrdiny neusilují. Hrdinou je pro nás ten, kdo slovem bije nepřítele! Verš, že kůň Václavův se v noci třás, či husitský zpěv „Běž domů, Ivane“ nebo chorální výzva „Klíče, rozcinkejte se ve jménu pravdy a lásky“, to je poctivé české střelivo. Mašíni stříleli nacistické a komunistické uzurpátory. Věděli, že svobodu musíš bránit silou. A to se u nás nikdy neodhlasovalo. Měli psát básně, dostali by státní cenu.

Komu zákon o zlikvidování rodného domu generála Mašína vyhovuje? Komunistům. Ruina dodnes připomíná občanům, s námi si nezahrávej, nebo ti zboříme dům! V každé jiné zemi by měl antinacistický hrdina Mašínova formátu ne pomník, nýbrž památník či muzeum. U nás, kdyby něco takového vzniklo, ředitelem by byl estébák, protože gestapáci už vymřeli. Tak ať to radši není.