Bůh s námi

Prý my Evropani nevíme, co dál. Máme muslimskou záplavu živit, vyhnat, topit v moři, předělávat na křesťany, trpělivě čekat, až se sama přizpůsobí, nebo ji od břehů Evropy odstrkovat? Anebo, i to je v nabídce, předělat sebe na muslimy?

Zkusme si představit opačný běh dějin. Demokracie se prosadila v celém muslimském světě. Přestaly výzvy k zabíjení bezvěrců. Ženy by v Saúdské Arábii dostaly rovnoprávnost. Státy muslimů se řídí demokratickými parlamenty, náboženské představy o státu zmizely. V důsledku této svobody arabský svět zbohatl. Rozvíjí vědu i kulturu, stal se snášenlivým. Zato křesťanství setrvalo ve středověku. Dál upaluje čarodějnice, vybíjí jinověrce, organizuje křížové výpravy. Státy Evropy řídí kněží, věda je na indexu. Evropa je zaostalá, zmítaná válkami sekt, plná hranic s čarodějnicemi a kacíři. Demokratický a bohatý svět muslimských států by byl hodnocen jako nemravné sídlo ďáblů, které je třeba vyhladit. Křesťan, který zabíjí muslimy, by měl v nebi vyčleněné místo se speciální důstojností.

Přesto by blahobyt muslimů křesťany přitahoval. Chtěli by ho mít také, ovšem bez té ďábelské společnosti svobody. Postupně by sílilo pronikání křesťanů do muslimského světa. Dílem s cílem zničit sídlo ďábla všemi prostředky, i individuálním terorem, dílem užívat blahobytu ďáblů. Muslimové by na to pronikání reagovali s nebývalou tolerancí a s neschopností čelit teroru. Uznávali by právo křesťanů na jejich upalování čarodějnic, na méněcennost žen, na zákaz vědeckého bádání. V muslimských státech by vznikaly spory, kolik svobody křesťanským uprchlíkům dát, jak rozvoji jejich náboženství ve světě svobody pomáhat, případně kde mají být umístěny hranice s kacíři, zda na náměstích, jak to křesťané tradičně nárokují, nebo až za městem. Důležitým argumentem by byla ubohost života v křesťanském světě a útrapy z válek jednotlivých sekt. Muslimská demokracie by brzy zjistila, že i křesťan má nárok na blahobyt a právo z despotismem drcených zemí uprchnout do muslimského míru a blahobytu. Mnozí muslimové by opouštěli víru v demokracii a svobodu, protože by se jim zdálo, že křesťanské učení se svou nelítostnou strohostí a mravní čistotou nabízí lidstvu víc. Vedle muslimy již málo navštěvovaných chrámů s půlměsíci začaly by se množit kostely s křížem, hojně navštěvované zapálenými křesťanskými přistěhovalci. Stávaly by se středisky organizované výroby svatých výbušnin. Jen ojedinělí zoufalci by upozorňovali, že nenávistné a kruté křesťanství s nemilosrdným bohem, který nařizuje, vyhlaďte jinověrce a kacíře, nemůže ve svobodném světě muslimské demokracie existovat, protože nikdy nepřijme ideály svobody, humanismu a právního státu, v němž má bůh postavení soukromého pomocníka lidí.

Další fantazírování ponechám na iniciativě laskavých čtenářů. Jistě je napadne, jak je složitá situace masového uprchlictví a evropské solidarity a že humanistické cítění s utrpením bližních z arabského světa je příliš triviální, byť je z humanistického hlediska pochopitelné. Naivní výklady, že je islám hodný a zlý, situaci zhoršují. Zkuste dát uprchlíkům podepsat prohlášení, že se zříkají všeho krutého, netolerantního a nesnášenlivého, co obsahuje Korán. Kdo věří v boha, nepodepíše to. A vy jim to podepsat nedáte, protože byste jim boha brali, a to je zas proti vašemu přesvědčení.

Jak se má na jednom území smísit nesnášenlivost věřících s tolerancí demokracie, není nikomu jasné. V takových chvílích, bohužel, nachází lidstvo jediné řešení: jeden násilím pobije druhého. Jestli je toto i dnes jediné reálné řešení, bůh, kterému už nevěříme, buď s námi.