I metresy mají právo na soukromí

Babiš, Šlachta a spol. roztáčejí mlýny, které jednou můžou semlít i je. Ve společnosti bez soukromí může být odsouzen každý za cokoliv.

Když čtrnáctiletý vrahounek někoho ubije, nesmíme o něm vědět nic. Když obchodník umístí na internet záběry z kamery, které ukazují akci zloděje, an krade, je trestán ten obchodník: poškodil osobnostní práva zloděje. Mnohokrát vyloupený muž opatřil chatu samostřílem s písemnou výstrahou: Kdo se mi tam zas vloupá, toho střelím. Gramotný lupič se vloupal, samostříl střelil, v rukou spravedlnosti uvázl vyloupený muž. Tak vypadá ochrana osobnosti. Každý si výčet doplní z vlastní zkušenosti, vznikne tak nekonečná řada.

A nyní k politice. Stát uveřejnil tajně pořízené intimní rozhovory mileneckého páru, debaty Petra Nečase a jeho dnešní manželky, někdejší šéfky jeho premiérské kanceláře. Neobsahují nic, co by s vyšetřováním toho páru souviselo, ale cílem zjevně není vyšetřování, cílem je ukázat pár v jeho milenecké obludnosti a směšnosti všem.

Devastací soukromí státními orgány vždy začíná útok moci na svobodu. I kdyby tomu naivní či jen na cizí intimitu zvědavý lid tleskal sebevíc, o jeho svobodu především jde. Soud, který toto umožní, měl by stát před soudem. A každý, kdo tomu tleská, včetně Šlachty, ať se poctivě nahraje sám. S úžasem zjistí, že i jeho intimita je nějak obludná a směšná.

Obhajovat soukromí je obtížné. Neúprosní moralisté mají argumenty. Kdo se chová řádně, ochranu soukromí nepotřebuje. Jen pokrytci a zločinci se chovají na veřejnosti tak, v soukromí jinak. A zde právě vězí počátek nesvobody lidí, podporovaný bigotními kazateli morálnosti. Diktátor neříká lidem, beru vám svobodu – a kdo neposlechne, co poručím, toho zabiju. Diktátor říká: Budu vás chránit před nemorálností zvrácených lidí, ty zabiju. Židy, Němce, Romy, kulaky, továrníky, drzé básníky. Do kategorie zvrácených a amorálních spadne lehce kdokoliv. A kdo si troufne protestovat, když ho stát chrání před takovým zlem, jímž se i on může lehce stát?

Svobodná společnost by měla být v tomto ohledu velmi citlivá. Nejde o to, jak se v komůrce cukrují populární dvojice (což je často nástroj ke zvýšení popularity, a darebáci, kteří to tajně filmují, křičí: veřejnost má právo vědět!). Odhalené intimity neodhalují o tokající dvojici nic, co má lid právo vědět, zato o lidu, který ty intimity hltavě toleruje, to odhaluje všechno. Veřejný prostor, v němž každé vaše důvěrné slovo může být pověšeno na pranýř, je člověku nebezpečný – a bezpečné soukromí je další kus svobody, stokrát cennější než moralistické žvásty o tom, že kdo nepáchá nic, nemá se čeho bát.

Na tenký led vydal se plukovník Šlachta. Ví prý o propojení policie na lidi z kriminálního prostředí, protože to propojení je možné. Když to poprvé hodil do vzduchu, důkaz nepřinesl. Ale byl přesvědčen, že „to je možné“. Sami jste slyšeli nahrávku, jak metresa mávala s premiérem, ta dokáže zamávat i s kontrarozvědkou! Co dokáže metresa, dokážou i ti vyšší, generálové, ministři. Vyslýchal jsem je, už to, že se nepřiznali, je důkaz! Babiš doplňuje: Chovanec poslal Rittigovu policii na Čapí hnízdo! Už odposlechy dokazují, co jsou zač a čeho jsou schopni. To musí soudu stačit.

Často stačí. Babiš, Šlachta a spol. rozjíždějí mlýn, který semele jednou i je. Ve společnosti bez soukromí, bez bezpečí domova, může být odsouzen každý za cokoliv. Po změně poměrů i Šlachta s Babišem. Budou na ně nahrávky, ukážou jejich tvář a jen já se jich zastanu řka: Ať jsou, jací jsou, nemáte ale důkazy, nechte je na pokoji. Jenže jim to nepomůže, moc už pojede po trase, kterou dnes nacvičují. •