Krátkej každej ombudsman

Píšu: Jednou přijde nedemokratický člověk a zastřelí prezidenta i s Ovčáčkem samopalem. Spáchal jsem právě trestný čin podněcování? Těžko říci. Prezident to možná smí, já nesmím. Posuzoval bych to opačně. Když to o samopalu řeknu já, je to nicotná pitomost, když to řekne prezident, může to šílence zaujmout a podnítit k činu. Uvidíme, co se prezidentovi stane, a už teď víme, že nic. Kdysi jsem napsal, že jednou z toho chaosu na železnici někomu lupne v hlavě a vyhodí celý ten krám do vzduchu. Trestních oznámení, že nabádám k terorismu, přišlo devět. Policie usoudila, že šlo o metaforu, nikoliv o návod. Prezident je navíc nezodpovědný a beztrestný. Tak dnes vypadá svoboda šířit myšlenky.

Je také svoboda pohybu. Každý může chodit, kam chce. Je i svoboda sedět? Z té spletitosti by se jeden pověsil. Svoboda viset asi není. Ani abstraktní vědec svobody to nerozmotá.

A už jsme u ombudsmanky. Svoboda je věc spletitá, každý případ jiný, jenže ombudsmanka to chce mít průzračné. Tak řeší, jestli svoboda sedět spadá pod svobodu pohybu. Blíží se až filozofickým či fyzikálním definicím: sezení je pohyb v jednom bodě, vše plyne, i ten, kdo sedí. Ombudsmanka k tomu má konkrétní situaci: Romům zakázal obecní úřad posedávat venku na schodech, obrubnících, na trávníku. Přidal i zákaz vynášení nábytku na veřejnost. Občané si stěžovali, že na těch místech Romové piknikují, opékají dobroty, popíjejí, zpívají do rána. Stěžovali si na hluk a vůni z dobrot. Aby to nevypadalo, že je to vyhláška proti Romům, ačkoliv proti Romům je, zakázala obec obecně posedávání i nábytek. Očekávala, že piknik vestoje Romy nebaví, stání nezakázala. Ombudsmanka to ocenila jako porušování svobody pohybu včetně pohybu vsedě.

Vyvinula se podivuhodná situace. Obecní úřad brání svobodu občanů na ticho bez vůní, ombudsmanka naopak svobodu občanů pohybovat se vsedě v parku. My ostatní se podivíme, svoboda je u nás pěkně křehké ptáče, když ho ohrožuje posedávání a zpěv, což chtějí jedni, nebo naopak ticho a spánek, což chtějí druzí. Ombudsmanka vyvinula abstraktní, ryze akademický případ ohrožení svobody, na němž si všichni vylámeme zuby, protože jeho řešení leží kdesi v nekonečnu. Je to ale případ zcela nepotřebný. Když nebylo ombudsmanů, nebyly takové případy a svoboda mohla se cítit rozumněji. Nejde totiž o svobodu lidí, jde jen o mudrování ombudsmanského úřadu, k čemuž je snad i určen. Kdyby se ombudsmanka vynacházela na filozofické fakultě, mohla by dosyta akademické problémy svobody lidí vsedě či v chůzi vyučovat a psát o nich pojednání. V praxi její filipika o tom, že lidé, kteří nechtějí v noci poslouchat hodování a muzicírování, ohrožují svobodu pohybu, má jediný výsledek: zvyšuje nenávist k Romům a nedůvěru k zapeklitému mudrování úřadů.